Hrozivým faktem je, v Evropě už začíná – po prvotním boomu po roce 2013, kdy vyvrcholilo masové zabíjení psů v Rumunsku a zvedla se proti tomu v Evropě velká nevole – opadat zájem o psy z Rumunska, adopce jdou podstatně hůře, a to i do zemí kam dříve odcházeli po desetitisících ročně. Bez adopcí a příjmů z nich tam spousta zahraničních organizací jednoduše odmítá dlouhodobě pomáhat – s krmením, veterinou, provozem azylů atd. – pejskům, které nikdo adoptovat nechce.
Jenže i oni musí jíst. Psi v obřích azylech jsou tak v přímém ohrožení života, protože záchranáři pro ně nemají krmení. TO NEJPOTŘEBNĚJŠÍ.
Za celých takřka deset let, co zde pomáháme, nepamatujeme tak špatnou situaci záchranářů. Děsíme se jejich vyhoření, když zůstanou bez podpory.
Největší průšvih však je, že tím, že tamní záchranáři nyní velmi těžko získávají finanční a materiální podporu, zabírá jim to spoustu času, energie, a tak nejsou často schopni ještě zajišťovat kastrační programy v okolí, a tím pádem se z toho stává velký začarovaný kruh – neustále přibývající psi v nouzi.
Když budou mít však záchranáři dostatečnou pravidelnou a intenzivní podporu, budou se moci věnovat i kastracím a situace se bude moci postupně zlepšovat. Pokud budou naopak měsíc co měsíc fungovat v hrůze z nedostatku krmení, těžko mohou stav tam zlepšovat plošně s perspektivou.
Pobyt v azylech není nějaká omezená krátká kapitola, pro pejsky je to každodenní život, pro nemálo z nich je azyl doživotní fakt vzhledem k tamní situaci. Nelze adoptovat miliony psů najednou.
Proč by se tedy v azylech nemohli mít dobře a nemohlo o ně být kvalitně postaráno přímo v Rumunsku, když šance na adopce všech jsou mizivé?
Azyláčky sice nespatříte na krvavých dramatických fotografiích ze státních útulků, ale i oni zemřou, pokud krmení dojde a to se opravdu reálně stát může. A jejich předchozí záchrana by byla zbytečná.
