Ještě začátkem loňského roku byl manžel Pavel aktivní muž v nejlepších letech. I přes náročné povolání aktivně sportoval. Rád jezdil dlouhé trasy na kole, lyžoval, několikrát týdně byl v posilovně, kutil v domě i na zahradě. Měl spoustu dalších aktivit, byl vždy v centru dění mezi sousedy, ochotný kdykoli s čímkoli pomoci. Za pár měsíců se nám měl narodit náš první vnouček. Moc jsme se na něj těšili.
Pak jedno únorové pondělí…
…měl při návratu z posilovny srdeční příhodu s následnou resuscitací, která byla sice úspěšná, bohužel ,ale po uvedení do umělého spánku se z něj neprobudil, naopak upadl do kómatu. Doslova lusknutím prstů jsme měli já i děti životy vzhůru nohama. Nastala pro nás doba temna.
I když se fyzický stav manžela zlepšil a stabilizoval, mozek zůstal pozadu.
Po pár měsících na jednotce NIP měl být přemístěn do některé LDN.
To byl pro mě velký strašák, co se kvality poskytované péče týká .Takže jsem udělala velmi těžké rozhodnutí, opustila svou práci a vzala si manžela do domácí péče. Bylo to pro mě velmi těžké, protože nejsem zdravotník a nic jsem o tom nevěděla.
Musela jsem se rychle naučit vše ,co k péči o zcela imobilniho manžela patří. Bylo a je to velmi náročné, protože péče nekončí jen každodenní celkovou hygienou, ale pokračuje ošetřením tracheostomické kanyly, krmením stříkačkou do žaludku přes port, ošetřením proleženin vzniklých během hospitalizace v nemocnici, ošetření močového katetru atd. Se vším bylo potřeba se srovnat a poprat.
I přesto, že diagnóza zní vigilní kóma, dokážeme se v rámci možností za tu dobu mrkáním maličko dorozumět. Poznám kdy ho něco bolí nebo se mu něco nelíbí.
A po více jak roce doma se stále snažím, aby se všechny jeho schopnosti zlepšily, aby se mohl s mou pomocí aspoň posadit na invalidní vozík a vyjet ven, aby i vnouček viděl dědu jinak než v posteli.
