Vždy jsem byl spíš ten člověk, který pomáhá ostatním. Věčně usměvavý, občas trochu sarkastický, ale hlavně milující svou rodinu. Vše začalo v roce 2024, kdy mě silně začala bolet záda. Nakonec jsem skončil v pracovní neschopnosti a po čase jsem musel změnit zaměstnání.
Celý život pracuji rukama a stojím na nohou, bohužel tato situace mi to nedovolila a v tu chvíli jsem začal vykonávat kancelářskou práci. Navštěvoval jsem lékaře, různá vyšetření, rehabilitace a cvičení, ale problémy bohužel nezmizely. Naopak se to začalo zhoršovat, bolesti vystřelovaly do nohou až mi párkrát vypověděly službu a upadl jsem na zem.
To už bylo září 2025, kdy jsme se s přítelkyní rozhodli navštívit FN v Hradci Králové. Magnetická rezonance nyní už celé páteře odhalila zásadní problém. Vyřezlá ploténka mezi obratli Th9 a Th10, která utlačovala míchu natolik, že se lékaři divili, že ještě chodim. Průchod míchy by měl mít 15mm, v mém případě to byly 4mm a v jednom místě i 2mm, proto kdejaký prudký pohyb byl pro mě v tu chvíli nebezpečný.
Následovala okamžitá hospitalizace a plánování hodně náročné a atypické operace. Operace proběhla po týdenní hospitalizaci. Plán byl na 4h, riziko ochrnutí bylo vysoké, ale jinou možnost jsem neměl. Operace se protáhla na 8h, ztratil jsem přes 6 litrů krve a můj stav byl velmi vážný. První dva dny byly kritické. Po určité stabilizaci přišla další komplikace. Při první operaci se nepodařilo odstranit celý výrůstek spolu s částí obratle a nahradit ho implantátem. Proto bylo nutné podstoupit druhou operaci. Ani ta se bohužel neobešla bez komplikací. Když jsem se probudil, necítíl jsem od pasu dolů nic. V tu chvíli mi hlavou proběhla myšlenka:" jsem ochrnutý". Ten moment změnil úplně vše. Najednou jsem byl upoutaný na lůžko, přestal jsem ovládat základní tělesné funkce a stal jsem se závislým na pomoci zdravotnického personálu a především na pomoci mé přítelkyně, která je mi obrovskou oporou.
Spoustu věcí jsem se musel začít učit znovu. Týden před Vánoci mě z FN HK převezli do Motola na spinální jednotku a tam začala rehabilitace a učil jsem se soběstačnosti. Dnes se nacházím v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, kde každý den intenzivně rehabilituji a snažím se znovu získat kontrolu nad svýma nohama. To, co je pro většinu lidí samozřejmostí, je pro mě dnes velký životní cíl.
Další velkou starostí je návrat domů. Kvůli svému zdravotnímu stavu potřebuji bezbariérové bydlení. Dům, který jsme s rodinou budovali jako náš sen, jsem bohužel nestihl dokončit. Nyní museli nastoupit řemeslníci, aby dům dokončili, ale i to stojí nemalé peníze a tak je to vše finančně náročnější.
Moje cesta je a bude finančně náročná, čekají mě výdaje za zdravotní pomůcky, rehabilitace a cesty spojené s rehabilitací, úpravu bydlení a další věci, které jsou nezbytně nutné pro nový způsob života. Dlouho jsme si mysleli, že to zvládneme sami, postupně ale zjišťujeme, jak náročná tato situace opravdu je a bude.
Proto se nyní obracím na Vás. Prosím o pomoc na cestě zpět do života. Chci tu být pro svého malého syna, pro svoji milující rodinu i přátele a udělat maximum pro to, abych byl co nejvíce samostatný a jednou se na nohy zase postavil. A věřím, že ten okamžik přijde.
Na závěr bych chtěl říct jen jedno: „Nikdy nevíme, co přinese zítřek. Proto bychom si měli vážit každého okamžiku“.
