Představení sbírky
Dobrý den, chtěl bych se vám představit. Jsem dvanáctiletý rezavý kocourek, říkají mi Dachy. Před třemi lety se u mě objevila cukrovka. Jakoby toho nebylo málo, rok na to mi začalo chronické selhávání ledvin. Moje kočičí mamka ale objevila metodu, která by mě mohla zachránit a dosud se v Čechách používala jenom u kojenců, batolat a dětí do 20 kg se selháváním ledvin. Jmenuje se peritoneální dialýza. Jsem teprve druhé zvíře s hmotností pod 20 kg, které při chronickém selhávání ledvin tuto metodu zkouší.
Komu pomůžeme?
Na svoje dětství a mládí nerad vzpomínám. Když mi bylo asi pět let, měl jsem potřebu hledat si nový, lepší domov, kde bych se cítil šťastný. Šel jsem dlouho lesem, přeběhl dvě železniční tratě, až jsem došel k hájovně, kde jsem ucítil kočky. Bydleli tam hned dvě kočičky a jeden kocourek. Byl jsem velice hubený a po těle jsem měl asi čtyřicet klíšťat. Lidem jsem moc nevěřil, nechtěl jsem se dát pohladit, ale začal jsem u nich dostávat pravidelně jídlo a čistou vodu. Moje nová panička se mě ze začátku bála, krmila mě jen s koštětem před sebou, já se pořád bál a proto jsem kolem sebe sekal.
To se časem změnilo. Pochopil jsem, že mi nebezpečí nehrozí, ale trvalo mi to několik let. Ze mě a z mojí nové paničky se stali dobří přátelé. Nechal jsem se od ní hladit a drbat a zjistil jsem, že je to docela fajn vec. Ze všech koček v domě jsem časem zůstal sám. Jedna zemřela ve dvaceti letech stářím, druhá se odstěhovala. Kocourek zemřel na následky svojí nemoci. Měl totiž nemoc FELV a proto jsem ho nikdy nemohl vidět. Panička nás musela držet odděleně.
Když to konečně v mém životě začalo vypadat nadějně, začal jsem mít problémy se zdravím. Nejprve mě dlouho bolely zoubky, postupně jsem o ně přišel. Pak si panička všimla, že vypiji hrozné množství vody a začal jsem zvracet. Vzali mě na veterinu a zjistili, že mám cukrovku. Musel jsem začít brát každé ráno inzulin a jezdil jsem na pravidelné kontroly.
Doma si mysleli, že by to tak s těmi nemocemi stačilo, ale pak se po roce na jedné z pravidelných kontrol cukrovky zjistlo, že mi začínají selhávat ledviny. Testy jsem měl během dalšího roku vyšší a vyšší a žádný z veterinářů, který mě viděl, mi nedával velkou naději. Musel jsem zacit brát injekce Quamatelu, abych ze selhávání ledvin nezvracel. Panička několikrát po sobě zkoušela nechat mi dát na veterině kapačky na snížení krevních hodnot a na regeneraci ledvin, ale testy se vždycky po určité době vrátily na ty samé hodnoty a časem stále stoupaly.
Pak už byla panička zoufalá a začala hledat informace na internetu. Zjistila, že existuje takzvaná hemodialýza pro zvířata nad dvacet kilo. Bylo to od nás hrozně daleko, na hemodialýzu se totiž musí neustále dojíždět. Navíc dvacet kilo nevážím, a tak pro mě hemodialýza nebyla řešením.
Pak se ale najednou objevil na internetu článek o tom, že jeden pan veterinář z Opavy zkouší v Čechách novou léčbu i pro menší zvířata. Peritoneální dialýza se v Čechách předtím na zvířata nepoužívala, používá se u nás při selhávání ledvin u malých dětí do 20 kg.
Panička neváhala a do Opavy mě zavezla. Jsem teprve čtrnáctý případ v Čechách, který zkouší léčbu pomocí peritoneální dialýzy. Přede mnou šlo o pejsky a kočičky s akutním selháváním ledvin po otravě způsobené člověkem. S chronickým selháváním ledvin jsme na této léčbě v Čechách pouze dva.
Léčba je hodně drahá, pan doktor propočítal operativní zavedení katetru, pravidelnou dialýzu pomocí infuzí do katetru, kterou mohu dostávat doma, a krevní kontroly. Dosud stála moje léčba 140 tisíc korun. Panička měla peníze na účtu, které ale byly určeny pro mých sedm psích kamarádů, které na mě doma během hospitalizace čekali. Nejsou už nejmladší a maji své zdravotní problémy, které vyžadují paničky čas a peníze. Panička měla během let ke svým vlastním pejskům i adoptivní. Mezi nimi byla Nikynka, která byla svým předchozím paničkem týraná a panička ji zachránila těsně před smrtí. Doma zůstala i Špagetka, kterou moje nová rodina zachránila z nezatepleného útulku v hrozných mrazech s jejími pěti štěňaty. Ta našla nový domov, ale Špagetka se bála lidí stejně jako já, a tak už u paničky zůstala. Jak Nikynka, tak Špagetka měly podle rentgenu na veterině několik špatně srostlých zlomenin z týraní předchozími majiteli.
Po operaci a měsíci hospitalizace v Opavě se po několika dialýzách moje krevní testy začaly zlepšovat. Pan doktor se po dalších výsledcích krevních testů rozhodl propustit mě do domácí léčby. Paničku přijela domů zaškolit paní z nemocnice Motol, která u nás provádí peritoneální dialýzu pro kojence. Teď dostávám dialýzy doma od paničky. Bude se mnou jezdit jednou za tři měsíce na kontroly.
Náklady na mojí domácí léčbu jsou zhruba 15 000 Kč měsíčně, při hospitalizaci jsou vyšší.
Můj příběh je důležitý i pro to, aby se u nás vědělo, že je tato léčba k dispozici i pro jiná menší zvířátka, která by ji potřebovala.
