Komu pomůžeme?

     Vážení přátelé,

     jmenuji se Kamil Fousek a oslovuji různé nadace, charity a různé podnikatele, kteří by byli ochotni mi pomoci v mé tíživé situaci.

Zde Vám, milí lidičky, posílám svůj příběh:

     Ještě než jsem se narodil, tak mě potkala smůla. Moje mamka, když byla asi ve 3. měsíci těhotenství, tak jela vlakem domů na Slovensko a nešťastnou náhodou nějaký jantárek USNUL a nepřepojil výhybku na kolejích a tím způsobil srážku našeho vlaku.

     V tu dobu moje mamka byla zrovna na toaletě a při nárazu se silně uhodila do břicha. Já jako malé embriátko jsem se otočil horizontálně, místo toho abych byl ve vertikální poloze!

     Když mě mamka čekala, tak v 5. měsíci to vypadalo na dvojčátka, ale pak podle ultrazvuku poznali, že jsem jenom jeden :)  Tak mamka ležela v nemocnici s tím, že má rizikové těhotenství.

    No a když jsem šel na svět, tak se mi obmotala pupeční šňůra kolem krku a to mě bohužel přidusilo. To způsobilo to, že mi odumřely některé mozkové buňky a jak chvátali na porodním sále, tak jsem jim prý ještě upadl…no docela pech jsem měl, viďte ? :)

    Prostě tam hrála roli spousta faktorů…!!!

     Když mi byly asi 2 roky, mojí mamce bylo divný, že se ani neposadím,  nepostavím a stále mi padala hlavička, pořád jsem brečel. Určitě mě to hodně bolelo…tak se rozhodla jet zpátky na Slovensko. Prý slyšela, že je tam nějaký dobrý léčitel. Když jsme byli u něj v ordinaci, tak zjistil, že mám vyhozené obratle  a navrhl rovnání. Poté se mamky zeptal, jestli u toho chce být? Mamka to popisuje , jako když „KŘUPOU OŘECHY“ :)

     Od té doby jsem se snažil posadit…              

        A teď už to bude veselejší…pak mi mamka vyjednala lázně u Jičína v Železnici. To mi byly 3 roky, tak jsem jezdil každý rok na čtyři měsíce…poznal jsem tam výbornou rehabilitační sestru, která mi moc pomohla. Dostala mě na čtyři, pak do vzpřímeného kleku a pak skoro na nohy. Taky jsem chodil do školy, sice do zvláštní, ale učení mi šlo dobře. Tam jsem se naučil samostatnosti a poznal spoustu kámíků a jiných lidí s postižením…To mi dalo právě asi tu sílu ŽÍT!!!!

     Tam jsem poznal své první lásky, svou pubertu, první večírky. Asi tak v 15 letech jsem napsal své první dvě eseje „Dívka bez tváře“ a „Masky“. Když jsem to ukazoval sestřičkám, tak mě zarážela jejich reakce, prostě se rozbrečely! Tak jsem psal dál!

     Moje učiteka ze školy to dala do jednoho literárního spolku, tam mi vydali asi dvě sbírky! Dostalo se to do novin, do rádia a dokonce do místní televize. :) A jednou, když jsem byl už doma, tak mi volali z Mladého světa, že přijedou a udělají se mnou rozhovor! Že jim to doporučila Mirka Čejková. Moderátorka, která uváděla zprávy na Nově. :) A to bylo mých pět minut slávy.

Zde je odkaz na stránky s mojí tvorbou:

https://pet-minut-slavy-cz.webnode.cz/

    Ale to psaní nebyl jediný můj koníček. Vždy mě moc bavila hudba! Jak její poslech, tak její produkce…dělal jsem pro pacienty různé diskotéky pro malý dětičky, který tam byly s maminkami. Bylo to moc fajn!! Vždycky mě bavilo produkovat hudbu!  Když mi bylo osmnáct, brány dětských lázní se mi nadobro zavřely!   Pak jsem byl dvakrát v lázních pro dospělý, ale to bohužel nebylo takový intenzivní.  Pak se mi stala nemilá aféra s pojištovnami a i já jako člověk s postižením jsem musel zaplatit denní poplatek za ubytování, a proto jsem už nebyl osm let nikde v lázních, které by mi pomáhaly. Za těch osm let se můj stav rapidně zhoršil.

     Bohužel se už ani nepostavím, padám z vozíku a dokonce nevlezu ani na toaletu, za takových pět let budu zase na tom hůř a hůř, jak jsem bejval jako nemluvně. Bojím se, ale nevzdávám se, snažím se bojovat s osudem, co mi síly stačí.

     Když mi moje mamka onemocněla, ze dne na den mi zůstala v nemocnici. Na celej rok. A jak tam jenom ležela, tak už to nebyla ta silná a hyperaktivní ženská. Prostě už tu domácnost nezvládala a tím pádem ani mě, tak muselo dojít k tomu, co si mamka ani nedovela představit ani v nejhorším snu. Musel jsem si zabalit těch pár švestek a opustit domov a jít do týdenního stacionáře a mamka do domova důchodců.

     V týdenním stacionáři Empatie se mi líbilo, bylo to tam malý, ale útulný a ten pokojík byl hezkej, novej, voňavej, tak jsem si ho vybavil televizí a internetem. Jenom s těmi klienty jsem si moc nerozuměl, protože na mě byli pomalejší, ale zato ten personál to vyvážil, tolik srandy jsem s nimi zažil, to bylo až neskutečný a také za mnou chodil dobrovolník, kterej mě bral ven, moc se mi tam líbilo.

     Jenom to bylo na úkor mé sestry, ke které jsem se musel vždycky na víkend vrátit. Nedávala to psychicky ani finančně. Ta doprava z Krumlova do Budějovic a zpátky byla drahá a plus to stravování o víkendech pro mě, mamku a tátu. Musela živit dvě rodiny a ještě doplácela mamce ten domov důchodců a do toho táta dostal rakovinu, tak musel jezdit na onkologii do Prahy, asi to nebylo pro ni jednoduchý.

       Když se jí ozvali z ústavu nedaleko Plzně, tak jsem to musel prostě přijmout a opustit mamku s tátou, rodinu, kámoše z Krumlova, který se mnou dělali tu milovanou hudbu, opustit můj bohémský život, který mi moje milovaná mamka umožňovala. A opustit i týdenní stacionář Empatie.

     V ústavu jsem měl vidinu v té rehabilitaci aspoň hodinu denně, protože mě bolí achylovky na nohou, tak jsem si myslel, že mi to tam pomůžou rozhýbat. Když jsem tam přijel, tak jsem bohužel zjistil, že představa a realita se dost liší a když jsem to říkal mojí mámě, jak jsem tam nespokojený a jaký tam mají poměry, opravdu jsem poznal, co znamená ústavní péče, dokonce jsem tam měl šikanu od jedný ošetřovatelky, tak mi moje mamka dostala mrtvici.

    Je to jenom moje spekulace, ale myslím si, že to dostala z toho, a když se vrátila z nemocnice, tak jsme si nemohli ani zavolat, protože na to neviděla, ta mrtvice ji oslepila. Nedovedete si představit, jak mi bylo, opravdu mi nebylo nejlíp, nemohl jsem kvůli nějaký fatamorganě být u nemocný mamky, bál jsem se, že tom ústavu už zůstanu, ale náhodou jsem vypátral, že bude nějaké bydlení v Kaplici, tak moje neteř jim zavolala a domluvila schůzku, ale bohužel mi oznámili , že nejsem jejich cílová skupina. A ještě k tomu mi den před tím maminka umřela.

     Asi to bylo dno, ze kterého jsem se měl odpíchnout. Mojí neteři to nedalo a zkusila napsat ombudsmanovi a náhle se pro mě našel volný pokoj v Chráněném bydlení Naplno v Lišově, kde se teď zabydluju, moc se mi tu líbí a kde mám už jenom svoje zázemí. Jenom tu rehábku vymyslet, a právě jednu asistentku napadlo udělat sbírku na vertikalizační vozík, abych se mohl kdykoliv a kdekoliv postavit a protáhnout ty achilovky.

     Pokud Vás můj příběh aspoň trošku zaujal a chtěli mi pomoci, můžete zasílat peněžní pomoc na DONIO.cz, nebo můj příběh sdílet s ostatními, děkuji Kamil.

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Sbírka by měla zajistit nový vertikalizační invalidní vozík, který Kamilovi umožní kdykoliv a kdekoliv si protáhnou bolavé achilovky a zároveň předcházet dekubitům a zbytečné bolesti. V případě, že se nám nepodaří vybrat celá částka, použijeme výtěžek ze sbírky na nákup stropního zvedáku,  rehabilitačních pomůcek či intenzivní rehabilitaci.