Představení sbírky
Ahoj, jmenuji se Valerie, narodila jsem se 10. 3. 2023, byla jsem zdravá holčička a ve všech směrech tak akorát. Máma s tátou ze mě měli obrovskou radost a stejně tak můj větší brácha William.
První měsíce života mi utíkaly rychle, hodně jsem spala a více méně jen papala, abych nabrala síly. Nemohla jsem se dočkat toho všeho okolo mě!
O 3 měsíce později mě máma s tátou náhodou vyfotili s bleskem a všimli si, že v levém oku mám místo černé/červené zorničky, pouze šedo. I přes to, že mi do té doby nic nebylo, ani žádná běžná kontrola u lékařů neukazovala nic špatného, měli najednou rodiče velké obavy.
Hned ten den mě vzali k lékařům do dětské nemocnice v Brně, kde si mě už nechali. Druhý den, po několika vyšetřeních v celkové narkóze, mým rodičům lékařka oznámila, že mám rakovinu, usazenou v levém oku v podobě nádoru a už bohužel tak velkou, že to co mě čeká, bude velmi těžké…
Zpráva o rakovině pro nás všechny byla jako zdrcující facka, neměli jsme nejmenší tušení, že mi něco je, nikdo z nás nechápal jak a PROČ…
A tak začala moje 5 měsíční cesta několika chemoterapií, nespočtu narkóz, různých hodně nepříjemných vyšetření, kolotoč nevolností, proplakaných nocí, bolestí a vůbec všech škaredých věcí, které bych jako malá holčička vůbec neměla znát….
Komu pomůžeme?
Chemoterapie jsem snášela velmi těžce, několik dní po první dávce, která zabrala pár dní, mi bylo ještě celkem dobře. Hodně času jsem trávila s mámou, spaly jsme, nosila mě v náručí a celkově tam pro mě pořád byla.
Mezi první a druhou dávkou mi ale začalo být hodně zle. Po pár dnech doma jsem se musela s mámou vrátit zase do nemocnice. Pořád jsem plakala a málo jsem jedla. Celý týden jsem musela být neustále připojena na spoustu hadiček, pořádně jsem se nemohla hnout z postýlky. Spát mi také moc nešlo, všechno mě bolelo, bylo mi špatně a pořád jsem plakala, občas tak moc, že plakala i máma.
Takto to pokračovalo další 3 měsíce, co jsem dostávala pravidelně chemoterapie…
I když jsem zrovna nebyla v nemocnici na chemoterapii nebo rehabilitaci, stejně jsme tam každý druhý až třetí den museli jezdit na kontroly, jelikož jsem byla ještě hodně maličká. Vždy mi brali hodně krve a hodiny v čekárně byly často nekonečné. Naštěstí jsem čas od času usnula v nosítku.
Po druhé chemoterapii mi z hlavy zmizely všechny vlásky, obočí a řasy se mi také ztratily. Bylo to sice divné, ale zatím mi to moc nevadilo, máma říkala, že mi všechno zase doroste zpátky a že mi udělá culíčky.
Po třetí chemoterapii mi bylo asi nejhůř za celou tu dobu. Nastřádaly se všechny náročné týdny a měsíce, kdy jsme nikdo moc nespali. Dny byly hlavně o tom, jak přežít další den v nemocničním pokoji, nebo se snažit alespoň trošku projasnit den doma, když jsem tam zrovna mohla být.
Po tyto 3 měsíce jsem doma ale moc nebyla a už se mi hodně stýskalo po tátovi a bráškovi, a také po všech kousátkách protože už jsem měla venku 2 zuby!
V této době jsme už všichni čekali nějaké dobré zprávy, že se nádor zmenšuje, že by se to všechno už mohlo pomalu chýlit ke konci. Abychom zase byli spolu jako rodina. Bohužel ale, se situace vyvíjela přesně opačným směrem. Pan doktor se s námi jednoho dne potkal a řekl nám, že nádor se nezmenšuje, chemoterapie nepomáhá a že levé očičko je více méně kompletně zničené… Máma s tátou celou dobu věřili, že k tomuto nedojde, že se moje očičko povede zachránit, a moc je bolelo, když to slyšeli.
Aby se mě tedy povedlo zachránit a rakovina se, nedejbože, neposunula dál, museli mi vzít celé levé očičko. Byl to velmi smutný den…
Operaci jsem měla za pár dní. Když jsem se probudila, bolelo to tak moc, jak mě ještě nikdy nic nebolelo. Musela jsem strávit dva dny na ARO pod silnými opiáty, abych neplakala a ručičkou si nestrhla obvaz. Tohle bylo ze všeho nejhorší. Naštěstí tam se mnou po celou dobu byla máma! I když neměla kde spát a strávila tak dva dny v kuse na židli vedle mé postýlky, aniž by zamhouřila oka. Byla jsem moc ráda, že tam se mnou byla.
I když jsem byla nemocná já, ovlivnilo to samozřejmě celou naši rodinu. Táta musel být prakticky pořád doma, jelikož bráškovi jsou teprve tři a tak nemohl být sám. Na bráškovi bylo už vidět, že hodně těžce nese to, že já a máma skoro vůbec nejsme doma.
Tátova nemožnost pracovat, velmi časté ježdění do nemocnice, noci beze spánku a vše ostatní si začalo vybírat svoji daň, jak fyzickou, psychickou tak finanční.
Tím, že jsem také byla prakticky 5 měsíců na něco napojená a každou chvíli jsme někam jezdili, jsem nemohla trénovat vše, co bych jako už velká holka měla umět, třeba se otočit na bříško, zvednout hlavičku nebo se opřít na ručičkách. I když je mi dnes už 8 měsíců, pořád se to učím a jde to pomalu, protože jsem po všech těch měsících hodně oslabená. Věřím ale, že to brzy zvládnu, abych si už mohla hrát s bráškou!
Dnes už jsem doma a jen občas jezdíme na kontroly. Jsou sice vždy v celkové narkóze, ale je to už jen jednou za 3 měsíce, takže mi to nedělá tak zle.
Máma s tátou nebyli hloupí, máme rodinné pojištění, kam mě táta také přidal. Nedlouho na to se ale objevila moje rakovina. Bohužel se objevila v době, kdy moje pojištění ještě bylo v „čekací lhůtě“ a tak nebylo možné aby pojišťovna mohla ze smlouvy plnit.
Stát se vše o měsíc a půl později, tak by vše proběhlo nejspíš mnohem snadněji.
I takovou cenu může mít 45 dní…
