Komu pomůžeme?

Chemoterapie jsem snášela velmi těžce, několik dní po první dávce, která zabrala pár dní, mi bylo ještě celkem dobře. Hodně času jsem trávila s mámou, spaly jsme, nosila mě v náručí a celkově tam pro mě pořád byla.

Mezi první a druhou dávkou mi ale začalo být hodně zle. Po pár dnech doma jsem se musela s mámou vrátit zase do nemocnice. Pořád jsem plakala a málo jsem jedla. Celý týden jsem musela být neustále připojena na spoustu hadiček, pořádně jsem se nemohla hnout z postýlky. Spát mi také moc nešlo, všechno mě bolelo, bylo mi špatně a pořád jsem plakala, občas tak moc, že plakala i máma.

Takto to pokračovalo další 3 měsíce, co jsem dostávala pravidelně chemoterapie…

I když jsem zrovna nebyla v nemocnici na chemoterapii nebo rehabilitaci, stejně jsme tam každý druhý až třetí den museli jezdit na kontroly, jelikož jsem byla ještě hodně maličká. Vždy mi brali hodně krve a hodiny v čekárně byly často nekonečné. Naštěstí jsem čas od času usnula v nosítku. 

Po druhé chemoterapii mi z hlavy zmizely všechny vlásky, obočí a řasy se mi také ztratily. Bylo to sice divné, ale zatím mi to moc nevadilo, máma říkala, že mi všechno zase doroste zpátky a že mi udělá culíčky. 

Po třetí chemoterapii mi bylo asi nejhůř za celou tu dobu. Nastřádaly se všechny náročné týdny a měsíce, kdy jsme nikdo moc nespali. Dny byly hlavně o tom, jak přežít další den v nemocničním pokoji, nebo se snažit alespoň trošku projasnit den doma, když jsem tam zrovna mohla být. 

Po tyto 3 měsíce jsem doma ale moc nebyla a už se mi hodně stýskalo po tátovi a bráškovi, a také po všech kousátkách protože už jsem měla venku 2 zuby! 

V této době jsme už všichni čekali nějaké dobré zprávy, že se nádor zmenšuje, že by se to všechno už mohlo pomalu chýlit ke konci. Abychom zase byli spolu jako rodina. Bohužel ale, se situace vyvíjela přesně opačným směrem. Pan doktor se s námi jednoho dne potkal a řekl nám, že nádor se nezmenšuje, chemoterapie nepomáhá a že levé očičko je více méně kompletně zničené… Máma s tátou celou dobu věřili, že k tomuto nedojde, že se moje očičko povede zachránit, a moc je bolelo, když to slyšeli. 

Aby se mě tedy povedlo zachránit a rakovina se, nedejbože, neposunula dál, museli mi vzít celé levé očičko. Byl to velmi smutný den… 

Operaci jsem měla za pár dní. Když jsem se probudila, bolelo to tak moc, jak mě ještě nikdy nic nebolelo. Musela jsem strávit dva dny na ARO pod silnými opiáty, abych neplakala a ručičkou si nestrhla obvaz. Tohle bylo ze všeho nejhorší. Naštěstí tam se mnou po celou dobu byla máma! I když neměla kde spát a strávila tak dva dny v kuse na židli vedle mé postýlky, aniž by zamhouřila oka. Byla jsem moc ráda, že tam se mnou byla. 

I když jsem byla nemocná já, ovlivnilo to samozřejmě celou naši rodinu. Táta musel být prakticky pořád doma, jelikož bráškovi jsou teprve tři a tak nemohl být sám. Na bráškovi bylo už vidět, že hodně těžce nese to, že já a máma skoro vůbec nejsme doma. 

Tátova nemožnost pracovat, velmi časté ježdění do nemocnice, noci beze spánku a vše ostatní si začalo vybírat svoji daň, jak fyzickou, psychickou tak finanční. 

Tím, že jsem také byla prakticky 5 měsíců na něco napojená a každou chvíli jsme někam jezdili, jsem nemohla trénovat vše, co bych jako už velká holka měla umět, třeba se otočit na bříško, zvednout hlavičku nebo se opřít na ručičkách. I když je mi dnes už 8 měsíců, pořád se to učím a jde to pomalu, protože jsem po všech těch měsících hodně oslabená. Věřím ale, že to brzy zvládnu, abych si už mohla hrát s bráškou! 

Dnes už jsem doma a jen občas jezdíme na kontroly. Jsou sice vždy v celkové narkóze, ale je to už jen jednou za 3 měsíce, takže mi to nedělá tak zle. 

Máma s tátou nebyli hloupí, máme rodinné pojištění, kam mě táta také přidal. Nedlouho na to se ale objevila moje rakovina. Bohužel se objevila v době, kdy moje pojištění ještě bylo v „čekací lhůtě“ a tak nebylo možné aby pojišťovna mohla ze smlouvy plnit.

Stát se vše o měsíc a půl později, tak by vše proběhlo nejspíš mnohem snadněji.

 I takovou cenu může mít 45 dní…

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Jako rodiče jsme se snažili příběh popsat slovy naší milované dcery, tak jak si myslíme, že by ho odvyprávěla ona sama, kdyby měla tu možnost. 

U takovéto nemoci se Vám obrátí celý svět vzhůru nohama. Dokud není po všem, tak nevíte na čem jste, a ani potom nemáte 100% jistotu. Není také jediná oblast života, kterou by to přímo neovlivnilo. 

Hned po Valerii vše nejvíc ovlivnilo syna Williama, který stále těžce nese měsíce, které byl takřka bez mamky, a ještě dlouho potrvá, než se vše vrátí alespoň částečně do podoby před tím. Neměl pořádně možnost přijmout to, že je v rodině další sourozenec, následně byl několik měsíců bez maminky a nyní, když jsme všichni doma, není situace o nic lehčí.

I my stále bojujeme s tím, aby život pokračoval alespoň trochu normálně. Toho půl roku nás všechny obrovsky poznamenalo a následky zažíváme každý den.  

Jelikož pracuji jako OSVČ, tak nám v průběhu posledního půl roku zásadně klesly příjmy a stouply výdaje. To mělo pochopitelně velmi negativní vliv na naši finanční rezervu a celkově finanční situaci. Bez zadlužení bychom situaci nezvládli, museli bychom pravděpodobně prodat dům, nebo nějak jinak kompenzovat značnou ztrátu, což by vedlo k dalším psychickým problémům nás všech. 

Valerie bude muset také zhruba každé dva roky, po dobu růstu, měnit oční protézy, které nejsou levné. 

V kontextu všeho, bychom rádi vybrali částku, která odpovídá výši plnění pro Valerii od pojišťovny, v případě kladně vyřešené pojistné události. 

Pokud se rozhodnete Valerii a naši rodinu podpořit, velmi si toho budeme vážit a rádi se podělíme o to, jak se Valince daří a jaké aktuálně prožívá úspěchy. 

Vaše příspěvky, nám pomohou s úhradou nezbytných rodinných výdajů a dále na doplatky za oční protézy, kterých bude v průběhu života Valinky několik desítek.