Před týdnem, tak nějak v čase, kdy píšeme tento text, dochází k dalšímu útoku na ruské pozice v Charkovské oblasti. Četa poručíka Ševčuka dostává za úkol vyčistit další známé ruské pozice mezi Babenkove a Mykolaivkou. Před nimi se směrem na východ táhnou široká pole ze dvou stran lemovaná menšími lesíky. Právě v jednom z nich mají dle aerorozvidky Rusové několik okopů. Ševčuk koordinuje útok svých mužů s poručíkem vzdáleným necelý kilometr, který má možnost zaútočit od jihu. Tím by se případná ruská palba rozdělila do dvou směrů a zvýšila se tak šance na obklíčení pozic nepřítele. Oba poručíci se dohodnou na čase postupu a všichni vyrážejí.
V Ševčukově skupině je i Alex, který tou dobou bojuje v okolí Izjumu již druhým měsícem. Do armády šel dobrovolně poté, co mu rusové v Charkově zničili byt na Saltivce. Výcvik dokončil na začátku července, a protože má za sebou úspěšné bojové akce, jde z čety jako jeden z prvních. Pětadvacet borců rozmístěných do tří menších skupin vedle sebe jde tak jako nespočetněkrát za poslední dva měsíce vstříc nepříteli, kterého zatím nevidí, všudypřítomné smrti a vlastnímu strachu, který není nikdy při takové akci menší než minule.
Původní plán vyšel nadmíru dobře. Druhá četa jdoucí z jihu zahájila minometnou palbu, což vyprovokovalo Rusy ke střelbě zpět. Alex, slyšící střelbu, už za tu dobu dokáže odhadem poznat odkud jde a zdali je mířena jeho směrem. Vycítí příležitost a se svou skupinou zrychlí směrem k lesu. Když je několik málo desítek metrů před prvními stromy, vidí jak část Rusů, očividně zmatená a vystrašená, vybíhá z lesa směrem na sever. Palbu na ně zahájí Alexovi kamarádi seskupení napravo od něj, přičemž on sám a tři jeho parťáci zalehnou do menší zemědělské strouhy. Tři Rusové utekli palbě a míjí Alexe. Běží dál směrem na druhou stranu pole. Alex sahá po granátu. Jeden dobrý hod a vezme tři mouchy jednou ranou. V tu chvíli se ozve svištivý zvuk. Země po Alexově levici se jen pár metrů od něj vzedme do výšky. Dunivá rána a náraz jej odmrští ze strouhy, kde leží. Chlapci nalevo od něj jsou na místě mrtví a Rusové v nedaleké Vodorezovce znovu nabíjejí houfnici schovanou v houštině pod třemi listnáči. Vypálí ještě dva až tři výstřely a dají se na útěk.
Alex přichází k sobě, ale je v šoku. Levou nohu má roztrhanou až po koleno. V pravé kamení a šrapnely. Zlomených několik žeber a otřes mozku. Přibíhá k němu kolega, který ještě před chvílí vyprovodil ze světa dva ruské vojáky AKčkem dodaným a vybaveným z polských vojenských rezerv. Lékarnička, škrtidlo a pokus o zastavení krvácení z toho, co zbylo z Alexovi levé nohy. Přibíhají ještě dva a společně nesou Alexe zpět k první pevnější hliněné cestě severně od Babenkove. Jeden z chlapců volá do vysílačky o odvoz do nemocnice a informuje poručíka o situaci. V zádi slyší stále intenzivnější střelbu s občasnými výbuchy granátů, která je protkána Alexovým hrozivým křikem. Jakmile dorazí na cestu ozve se z vysílačky zpráva, že není záchranka. Všechny auta jsou v ofenzívě, ale sehnali nějaké civily, co už tam jedou. Trvá to celou čtvrt hodinu, než dorazí modrá, oprýskaná Toyota Yaris. Od volantu vybíhá postarší pán, mává na borce. Ti zvedají Alexe a nesou jej k autu. Je již mnohem tišší, než při přesunu na poli, což ostatní přisuzují ampuli morfia v jeho žilách. Alexe vměstnají na zadní sedadla a v doprovodu jednoho spolubojovníka a řidiče vyrážejí do deset kilometrů vzdálené polní nemocnice. Zadní sedadla Toyoty Yaris nejsou úplně přizpůsobena na převoz pacientů s tepenným krvácením, a tak souhra nevhodné polohy a stavu cest v okolí Izjumu způsobuje, že se uvolní škrtidlo na Alexově levém stehně. Když všichni přijíždějí k nemocnici, polní doktor už může pouze konstatovat smrt.
O tři kilometry západně je ve velitelském stanu kapitán Kovalčuk. Od útoku směrem na Mikolajivku uběhlo pět hodin a on dostává zprávu o zemřelých. Dnes je zrovna trocha času. Izjum je téměř osvobozen a bude se přeskupovat. Je teď prostor zavolat pozůstalým. V případě Alexe se jedná o manželku Táňu a dvouletou dceru Natálii. Táňa, tou dobou žijící v Ostravě zvedá telefon. Dozvídá se zprávu, která jí obrátí život naruby. Propadá pláči a stěží slyší kapitána, jak udává podrobnosti převozu jejího manžela do Charkova. Vyslechne si poděkování za věrnou službu vlasti, což jsou slova, která jí v tu chvíli nijak neuklidní a pokládá telefon. Po úvodním šoku volá kamarádce se smutnou zprávou. Také jí žádá o hlídání její dcery, aby mohla vyrazit co nejdříve vyřídit pozůstalost. Ještě několik hodin čeká. Nechce se jí věřit, že se to opravdu děje. Tak nějak poloautomaticky ale volá další kamarádce Ludmile, která působí dlouhou dobu jako dobrovolník s humanitární pomocí a poměrně často na Ukrajinu jezdí. Řeší spolu, jak by se Táňa mohla rychle dostat do Charkova. Ludmila slíbí pomoc a volá právě nám, tou dobou jedoucí s první ambulancí po D1 směrem Ukrajina. Dohodneme se, že Táňu vyzvedneme na hlavním nádraží v Ostravě a do Charkova jí samozřejmě dostaneme. Táňa, zjevně rozrušená, před nástupem do auta i nějakou dobu uvnitř stále opakuje vesměs to samé. Že tam neměl být, jak mu ona i přátelé říkali, že má čekat na povolávací rozkaz, protože jej většina stejně nedostane. Jak měl být na západní Ukrajině, a ne v Charkově.
Protože jsme si vždy v Misi Ukrajina kladli na srdce představit každému, kdo nás podporuje situaci tak, jak prostě je, musím i zde uvést některé věci na pravou míru. Voják jménem Alex opravdu padl v protiofenzívě u Izjumu a jeho žena Táňa nasedla 10. 09. 2022 v Ostravě do ambulance, kterou jsme převáželi na Ukrajinu. Okolnosti Alexovi smrti jsou však vypůjčené. Příběh o vykrvácení vojáka po zásahu minometnou palbou jsme vyslechli při poslední návštěvě na frontě v Barvenkovo.
Máme tu tedy příběh složený ze dvou událostí, které dělí více jak měsíc a 50 km. Základ ale mají společný, raněné a mrtvé z řad otců, bratrů, synů a dcer. Právě tito ranění potřebují rychlý a odborný odvoz z fronty do nejbližší polní nemocnice. Je třeba si však nalít čistého vína. I kdyby naše záchranka byla tou dobou už u Izjumu, nebo bychom jich tam dostali již deset, náš Alex ani nebožtík u Barvenkova by pravděpodobně nepřežili. Záchranky by si musely vybírat z desítek případů, ke kterým jsou za jediný den na frontě volány. Výše zmínění kluci by však měli šanci! A šance to je to jediné, co voják k boji potřebuje. Šance na přežití, šance na vítězství. Výhled, že na konci toho všeho se vrátí za svými příbuznými. Obejme své děti a partnera. Uvidí ještě jednou své milované rodiče a všichni společně oslaví den vítězství nad vrahy, co přišli do jejich země. Záchranky, které převezeme na Ukrajinu dají šanci denně odhadem padesáti lidem. Méně jak třetina přežije. Můžeme tedy hovořit o deseti zachráněných životech za den. Deset lidí, kteří znovu uvidí své příbuzné. O deset rodin méně, které se nebudou muset nazývat „pozůstalí.“ Táňa a dvouletá Natálie to štěstí nemají. Natálka svého otce bude znát pouze z vyprávění. Nikdy jí její otec nenaučí jezdit na kole, nebo jí neodvede k oltáři. Právě toto se zmíněnými sanitkami snažíme změnit u těch, kteří ještě šanci dostat mohou.
