Honza, alias Jéňa (jak mu začala říkat jeho mladší sestřička), se narodil předčasně, v šestém měsíci těhotenství. Lékaři přibližně rok tajili závažnou diagnózu-spastickou kvadruparézu. V době, těsně po sametové revoluci (podzim 1989), bývalo zvykem děti s tímto hendikepem umísťovat do ústavů sociální péče. Rodiče tuto nabídku zavrhli. Do pětadvaceti let Jéňu denně vozili do školy a následně do chráněné dílny. V pětadvaceti letech se Jéňa rozhodl osamostatnit a přešel do Jedličkova ústavu, na týdenní pobyt, kde pobývá přes všední dny dosud. Rodiče stihli vychovat ještě mladší dceru Nelu a vzápětí se rozvést. Otec Jéni následkem vážného onkologického onemocnění pobírá tři roky plný invalidní důchod. Vloni se Jéňa psychicky zhroutil. Kluk, který se vždycky rád dobře bavil, nezkazil žádnou legraci, se uzavřel do sebe a nechtěl žít. Celý minulý rok byly aplikovány různé způsoby pomoci. Jako nejúčinnější se osvědčila společnost zdravých žen a provádění jemných masážních technik.
