Ahoj, jmenuju se Kuba!
A právě jsem oslavil své 30. narozeniny.
Člověk by si proto mohl myslet, že mi začíná nejkrásnější období života. A vlastně by nebyl ani daleko od pravdy – v posledních letech jsem se totiž naučil upřímně se radovat i z úplných maličkostí všedního dne. Výlety přírodou pravidelně končící spáleným nosem, čokoládové dortíky v cukrárně, i když všem tvrdím, že chci zhubnout, nebo pobrukování si oblíbené melodie při všemožně vhodných i nevhodných (banka, tramvaj) příležitostech. To všechno mi umí vykouzlit dlouhotrvající úsměv na tváři. A jsem celkem zvědavej, co si pro mě život ještě nachystal!
Jen na rozdíl od svých vrstevníků nemám kvůli svému zdravotnímu stavu hlavu plnou myšlenek na to, zda bych si přál svatbu někde na louce, nebo na zámku, jestli se mi podaří skloubit právnickou kariéru s dětmi,nebo kde mi dají nejvýhodnější hypotéku.
Poslední čtyři roky se totiž probouzím s jinými obavami: Kolik ještě ujdu kroků? Dokážu se na ještě sám na posteli posadit? Zvládnu se sám najíst? Napít? Umýt?
Dřív zcela samozřejmé činnosti,jako zapnutí knoflíku na mojí šťastné košili před zkouškou,se stále častěji měnily ve vyčerpávající boje. Ve výzvy nad moje síly. A nakonec v bolavé prohry. Nebudu Vám lhát, že to bylo nějak snadný.
Po mnoha proplakaných týdnech jsem si ale řekl, že to nevzdám. Přiznám se, že rozumím máločemu. Jednou věcí jsem si však jistej: Život je zázrak. A strašně mě baví! Moc toho nezvládnu, ale našel jsem smysl v mnoha drobných aktivitách. Začal jsem jako dobrovolník navštěvovat domovy pro seniory, o svém příběhu jsem začal přednášet studentům a pedagogům, skládám hudbu a píšu sbírku básní pro děti. A dělat lidem radost bych chtěl co nejdýl!
