Něco o mém tátovi…

Šikovný inženýr oboru Geodézie a zeměměřičství nemohl mít vlastní děti, i když moc s maminkou chtěli. Pamatuji si do dnes, jak jsem jako malý vyzvídal a oni mi pověděli jak za mě a bráchu bojovali, aby nás pro sebe získali. A jakou měli radost, když se jim to nakonec podařilo.

V tu chvíli jsem si to plně neuvědomoval, ale dnes jsem šťastný, že se rozhodli právě pro nás. Pro mého staršího brášku, který když se narodil, měl nohy do O, jak jen díky jejich příkladné píli a péči je z něj dnes člověk, který chodí normálně a já, trpící ADHD, jsem byl prakticky nezvladatelný jako neřízená střela, ale oni vždycky věděli jak na mě a jak mě uklidnit.

Léta minula a u maminky se začala projevovat maniodepresivní porucha a schizofrenie. Postupně se to zhoršilo natolik, že musela zanechat práce kterou milovala. Měla vystudované inženýrství v oboru zootechniky a její velkou vášní bylo starat se o hospodářská zvířátka. Jako malého mne občas do kravína brávala.

Tehdy jsme tátovi na krku zůstali tři – já, Míša a máma Anička. Nikdy si nestěžoval, ale zařizoval pro nás první poslední, vše co bylo třeba.

Když se našli lidé, kteří pro naši situaci neměli pochopení, vždy nás hrdě bránil. Položil by pro nás život. Za nás dýchal. My jsme byli jeho všechno.

Bohužel stav maminky se postupně zhoršoval. Po jednom vyšetření v nemocnici, jí objevili neoperovatelný nádor na mozku. Ochrnula na polovinu těla a poslední okamžiky strávila v nemocnici. Tato ztráta nás všechny vzala, přišli jsme o jistotu v našich životech. 

To ho zlomilo a nás to hluboce zasáhlo taky. Brácha šel tehdy na zkušenou do zahraničí a já zůstal s tátou sám. Přišli jsme o dům, který sám nebyl schopen utáhnout a museli jsme do nájmu. Já začal pracovat a společně jsme to zvládali. On už práci skrz svůj zdravotní stav nezvládal a stal se z něj invalidní důchodce.

Já jsem se mu jeho laskavou a něžnou péči během mého života snažil oplácet stejnou měrou. Byl tu vždycky pro mě. Nastal čas, abych tu byl i já pro něj. Zůstal jsem s ním až do jeho posledních dní.

Jeho stav se zhoršil natolik, že poslední měsíc nebyl schopen pohybu a jen ležel na posteli. Péči potřeboval ve dne v noci. Zůstal jsem tedy doma a staral se o něj jak nejlépe jsem uměl. 

14. 8. můj tatínek zemřel. Jeho srdíčko už to nezvládlo a na lůžku se mu rozvinul snad i zápal plic. Jeho poslední slova byla Ivi, Ivi, Ivi… Nemohl si ani odkašlat, jak byl zesláblý a mělce a rychle dýchal.

Vzdal se perspektivní práce, aby mohl být s námi a vlastně jen díky němu a jeho píli jsem byl schopný úspěšně dokončit školu. Já měl vždycky ve všem neuvěřitelný chaos.

Teď, když se přebírám listinami a hledám svůj výuční list, uvědomuji si, že už to někdo přetřídil za mě. Taťka všechno dal tam, kde to má být. Veškeré moje pracovní smlouvy, všechny paragony a faktury od řemeslníků, rodný i křestní list, prostě všechno.

Děkuji ti tati že jsi tu se mnou mohl být, děkuji ti za vše, co jsi pro nás nezištně a s pokorou udělal. Jsem vděčný, že jsem mohl být tvůj syn a jsem hrdý a pyšný, že ty jsi můj táta. Zůstaneš navždy v mém srdci i s maminkou. Miluji tě nade všechno na světě!

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Sám nejsem schopen tento byt utáhnout. Ošetřovné, které mi přišlo stačilo jen na zaplacení vyzvednutí tatínkova těla z bytu a převezení do márnice. Nemám zaplacený nájem ani energie a služby. Zbyli mi dva tisíce na jídlo a na vyřízení pohřbu.

Měli jsme s taťkou jeden sen. Pořídit si maličký bezbariérový Bungalov. Ten sen se rozplynul jak pára nad hrncem…

Potřebuji se sebrat a vymyslet co dál. Jelikož jsem žil v nájmu, nebyl jsem schopný nic uspořit. Nebylo z čeho. Jen jsem bušil samé přesčasy, abych alespoň trošku zmírnil dopady inflace a rozhodnutí zaměstnavatele, nám nepřidat.

Chtěl bych dát naše věci do nějakého skladového kontejneru, který bych si pronajal a zároveň si najít levnější bydlení. Nerad bych to tady opouštěl, ale momentálně není jiná možnost. Je to tu na mě moc drahé a do práce dojíždím třicet kilometrů přes tři okresy.

Pamatuju když jsme hledali tento byt, povedlo se až po půl roce a nic blíž jsem nenašel.

Pomůžete mi postavit se na vlastní nohy?