Jsem Zouinka a na svět jsem přišla o něco dřív než maminka čekala už ve 25 týdnů těhotenství. V bříšku jsme byli dva, ale můj bráška byl hodně nemocný a pár dní po porodu odešel do nebíčka.
Já jsem statečně bojovala. Páni doktoři mi zjistili krvácení do mozku, to maminku a tatínka moc vyděsilo, nikdo nevěděl co přesně to krvácení způsobí. Museli jsme pořád rehabilitovat a cvičit Vojtovu metodu. Já jsem nechtěla moc papat, to teda nechci do teď, pořád mám nízkou váhu vážím jen 13kg. Rodiče jsou mrzutý když nechci nic papat. Jak jsem vyrůstala začali si na rehabilitaci všímat, že nechci používat levou ručičku. Začali jsme tedy s ručičkou víc cvičit, teď je to taková lenivá ručička která mi nechce moc pomáhat, ale já to všechno doháním a práva ručička mi pomáhá.
Když jsme začala chodit do školky pořád jsem zakopávala, ale nešlo to jinak ta moje nožička mě neposlouchala. Na rehabilitaci věděli že nožička je taky trošku lenivá, ale teď se to zhoršilo. Když jsem byla s tátou v lázních nelíbila se jim moje levá kyčel. Jeli jsme tedy k panu ortopedovi a ten řekl že budu muset na operaci, ale máme ještě zkusit pana doktora Smetanu, že nám poradí. Nechtěla jsem na operaci měla jsem z toho strach, nevěděla jsem jak by to všechno bylo a jestli bych mohla začít chodit do školy, už se nemůžu dočkat až tam budu chodit.
Pan doktor Smetana se na mě podíval a řekl že by nám doporučil místo operace na nohu ortézu. Tatínek s nimi hned domluvil schůzku, kde jsem jim nožičku ukázala a oni ortézu také doporučili. Vysvětlili mi, že bych musela chodit na operace do té doby, dokud nepřestanu růst tj. až do svých cca 15 let. Místo toho mohu mít ortézku a nikdo do mě nebude muset pořád „řezat“. Měli tam jednu na ukázku a mě se moc líbila, už v ordinaci jsme mamince šeptala že je moc hezká a že už se na ní těším. Pan doktor říkal že s ortézkou budu moc běhat, skákat a chodit na hřiště, jak jsem zvyklá, že mě ortézka v ničem nebude omezovat spíš naopak prý mi bude pomáhat abych pořád nezakopávala a nevtáčela nožičku.
