Pomohli jste Petře zakoupit invalidní vozík

Jmenuji se Petra Pospíchalová, je mi 49 let. Před rokem se mi otočil život na ruby, když se mi stal úraz na kole nešťastnou náhodou. Probudila jsem se až v nemocnici po operaci krční páteře a zjistila, že jsem ochrnutá od prsou dolů. Verdikt doktora byl, že nebudu chodit, protože poškození míchy je velké a že nehýbu ani rukama. 

Nechtělo se mi ani žít, před úrazem jsem byla velmi aktivní. Rozvedla jsem po 28 letech, byla to pro mě rána a hned o rok později se mi stal tento úraz. Byla jsem z toho velmi zdrcená, pomohli mi se z toho dostat moje dospělé děti syn a dcera a nyní taková rána osudu.

Po rozvodu jsem žila jen prací, vrhla jsem se na sport, začala jsem intenzivně běhat a plavat, byla jsem tu pro děti a vnučku a právě děti a vnučka a současný přítel jsou pro mě hnacím motorem.

Celkově mám ve své rodině a příteli a jeho rodině obrovskou oporu. Každý z nás má své sny, představy o životě, svou práci, koníčky a záliby a styl života a najednou je vše pryč. Najednou musí člověk začít úplně od začátku, všechno se učit, musí přemýšlet jinak, chovat se jinak, mít na sebe a své okolí jiné nároky. Každý by si měl uvědomit co má a vážit si toho, protože ve vteřině je pak všechno jinak a až potom si člověk uvědomí, jak lehko o všechno může přijít a život pak začíná úplně jinak a už nic není tak jednoduché. 

Když se mi stal vloni tento úraz tak jsem byla několik měsíců po různých nemocnicích od Vojenské nemocnice v Praze, přes Okresní nemocnici v Havlíčkově Brodě až jsem se konečně po několika měsících čekání na uvolnění místa dostala do FÚ v Brně na Spinální jednotku, kde jsem mohla konečně začít rehabilitovat.

Do té doby mi můj zdravotní stav mimo ochrnutí rehabilitace neumožňoval a já jsem začala pomalu strácet naději, že by se můj stav i přes verdikt lékaře mohl zlepšit. Ve FÚ v Brně jsem tedy konečně mohla začít pomalu rehabilitovat a rozcvičovat již ochablé svaly, nicméně i zde mi bylo sděleno, že se spíše na nohy již nepostavím a to samé ruce, že se již nikdy bez pomoci nebudu moct sama obsloužit a dokonce mi bylo sděleno, že je možné, že nebudu moc být i ve vozíku a že zůstanu úplně odpoutaná na lůžko, tomu jsem nechtěla věřit a začala dělat vše pro to, abych mohla být alespoň ve vozíku a nějakým způsobem se pohybovat. Rehabilitovala jsem co jen to šlo. Nakonec jsem se dostala po několika dalších měsících do Hamzovy léčebny v Luži, kde jsem stále pokračovala v rehabilitacích.

Díky tomu, že jsem nepřestávala a stále nepřestávám věřit, že se můj stav třeba někdy zlepší tak jsem začala intenzivněji rehabilitovat a začali se pomalu ukazovat menší zlepšení, co se týká rukou, začala se mi do nich vracet síla a neustálé brnění, ale bohužel toto všechno ještě nestačí, abych se o sebe mohla plně starat, ale o tom již píšu o kousek níže. Na nohou jsem po několika měsících ucítíila mírné lehtání a má naděje vzrostla, že vše ještě nemusí být ztraceno i když to bude třeba trvat několik let, tak třeba se z tohoto stavu dostanu, přeci jenom naděje umírá jako poslední. Za to, že vůbec mohu rehabilitovat jsem moc ráda. Ale ještě je velmi dlouhá cesta přede mnou. Nyní se  učím jak sama se sebou pracovat, na jednou zjistíte, že si musíte o vše říct, že se sama neotočíte, nemůžete jít kam chcete, zvednout se, dokonce potřebuje pomoc v zásadních věcech jako je hygiena nebo jídlo. Přesto se snažím naučit soběstačnosti, naučila jsem se sama jíst, ale neudržím příbor v samotné ruce, ale pomáhá mi v tom speciální ortéza do které se příbor vloží, ale s přípravou jídla a nebo s oblékáním a ostatními věcmi potřebuji asistenty. 

Nyní potřebuji nejvíce invalidní vozík, bez kterého zůstanu upoutána pouze na lůžko. Bohužel jsem záhi zjistila, že vše pojišťovna hradí pouze částečně a nebo dokonce vůbec a uvědomila jsem si, že bez další pomoci nejsem sama schopna zaplatit invalidní vozík, který potřebuji, abych mohla alespoň nějak být v pohybu a částečně fungovat.

A proto Vás prosím o pomoc: „Pomozte mi prosím zůstat alespoň tímto způsobem v pohybu, abych mohla trávit čas se svými blízkými a vrátit se alespoň částečně do "běžného“ života.

Vaše podpora pro mě a pro moji rodinu znamená vše". 

Vybrané finance bych nyní použila na invalidní mechanický vozík, v případě, že by se podařilo vybrat více peněz tak tyto peníze bych použila i na další rehabilitační pomůcky nebo na asistenci. V případě, že by se nepodařila vybrat cílová částka tak i tak bych použila tuto částku na invalidní mechanický vozík, který potřebuji k tomu, abych mohla alespoň tímto způsobem zůstat v pohybu a částečně fungovat v běžném životě.