Pomohli jste Honzovi postavit se na nohy

Jmenuji se Jan Žamberský, jsem obyčejný 35 let mladý a do nedávna i úplně zdravý pracovitý muž, když pominu že mé tělo ve 12 letech postihla cukrovka 1. typu.

Na začátek se musím přiznat, že od plnoletosti jsem žil tak jako bych ani onemocněním cukrovky netrpěl, tato nemoc opravdu fyzicky nebolí a když si jí nepřipouštíte, tak nebolí ani psychicky, nicméně vy si i tak dál myslíte že jste nesmrtelní. Jsem člověk který za sebou rád vidí hmatatelné výsledky a to že něco roste. To mne přivedlo do oboru stavebnictví ve kterém jsem se postupně našel a bylo mi velkým potěšením ostatním lidem tvořit jejich útočiště a zázemí . Toto konání mě pohltilo natolik až jsem na svoje tělo a jeho zdraví naprosto zapomněl.

Na konci září roku 2023 se mi tento způsob žití projevil poněkud tvrdým zjištěním. Ve zmíněný čas jedné pozdní noci  se mi začalo hodně špatně dýchat, zavolal jsem tedy na záchrannou službu a vyřkl mé příznaky, oznámili mi, dojeďte si na pohotovost. Tedy nelenil jsem, sebral všechny síly a sedl do auta a jel do nemocnice, po vystoupení a následném už lapání po dechu plazící se z posledních sil na pohotovostní příjem mě po rychlém vyšetření doktoři oznamují  že mé srdce pracuje jen na 25 procent, tudíž nutná operace. Byl jsem v kritickém stavu jak sdělili lékaři prý s malou šancí na přežití. Při týdenním umělém spánku nastávaly komplikace, horečky, silné vnitřní krvácení, přidal se zánět plic. Aby toho nebylo málo, po probuzení z umělého spánku nastalo další tvrdé zjištění, tentokrát zdrcující zpráva a to infarkt míchy (ischemie v hrudní oblasti), od pasu dolů jsem přestal ovládat tělo včetně svěračů.

Po měsíční hospitalizaci na kardiu nastal převoz na spinální jednotku ve fakultní Brněnské nemocnici, kde jsem měl velké očekávání, že se stane nějaký zázrak čili s vidinou toho, že se mé tělo opět rozchodí. Po dvou měsících bohužel nenastala žádná změna a i přes nepříznivé verdikty všech doktorů, že se na nohy už nikdy nepostavím nepřestávám věřit v zázrak a uzdravení. Poté přišel na řadu další přesun tentokrát do rehabilitačního ústavu Kladruby. Další dva měsíce rehabilitace, bohužel bez známek zlepšení . 

Já dál nepřestávám věřit v mé uzdravení či aspoň ve zlepšení mého zdravotního stavu a hledám další pomoc! Až po 3 a půl měsících jsem konečně mohl na Silvestra na pár dnů domů, za což jsem byl velmi rád a jsem nesmírně šťastný, když se mohu setkat se svými blízkými a setkal se samozřejmě i s rodinou mé sestry a jejími 3 dětmi, které miluji, a jsou mi všichni včetně mých přátel velkou oporou. Moje obětavá rodina za mnou i do Kladrub stále jezdí a vždy se ale domů těším nejvíce, přeci jen doma je doma. Bohužel svou rodinu jsem založit nestačil a až nyní si uvědomuji, jak moc bych si přál mít ženu a dítě…

Vím, že žádám hodně, jelikož na klinice Neuro Axon stojí 6 měsíců léčby 900 000kč plus ubytování pro člověka na vozíku 30 000kč za 1 měsíc, ovšem moc bych si přál pokračovat v léčbě, jelikož zde mi bylo poprvé řečeno, že je šance postavit se na nohy o berlích. Chytil jsem se té naděje a už jí nepustím.

Bude to stát hodně trpělivosti, potu a dřiny, toho se ale nebojím … Dále abych se měl jak dopravovat do Prahy na tuto kliniku a nebyl stále na někom závislý je potřeba pořídit auto s úpravou pro můj hendikep, které činí 400 000kč. Veškeré tyto prostředky by mi pomohly k posunutí do plnohodnotného života a možná i ke zhmotnění dalšího zázraku v této realitě.