Myslela jsem, že už mě překvapí opravdu máloco. Ono když se člověk stará celý život o dítě s autismem, pohybuje se vlastně nonstop po minovém poli. Třeba se probudíte, jdete do koupelny a ta je celá od krve, protože ratolest se rozhodla, že se podřízne. To se naštěstí nepovede, chlapec skončí na pár týdnů v blázinci, vy se tak trochu zhroutíte, ale na druhou stranu máte tři neděle dovolenou, protože víte, že je o něj postaráno a snad se vrátí domů v lepším rozpoložení. Na nějakou dobu.
Potom se s ním vydáte na procházku a on vás začne uprostřed křižovatky tlouct bílou holí, protože panika a dál prostě nepůjde. Nějak to ustojíte, a rozklepaná jako sulc ho odvedete zpátky domů. Aspoň víte, že po ulici s ním chodit nepůjde, protože už to není ten malej chlapeček, co ho stačilo vzít pod křídlo a ukonejšit.
Tak vyrazíte autem na chalupu, že si uděláte hezký klidný víkend v přírodě. Jste skoro u cíle, jen se ještě stavit na nákup. Mezitím ale mladíkovi dojde, že trávit čas jen s matkou je to poslední, co by chtěl, probudí se v něm síla, za kterou by se ani Herkules nemusel stydět a na parkovišti u obchodu rozmlátí okno u auta. No, nebyl to prima víkend.
Takových historek máme celou řadu, většinu se mi daří vytěsnit, i když tak, jak mou kamarádku a mě pokousal do krve je taky dobrá. Naposledy mladého pána rozlítilo, že jsem se chtěla ujmout starého pejska zvícího velikosti pánské polobotky, jehož panička skončila, možná definitivně, v nemocnici. Když nezabraly výhružky, že nás všechny zabije (ten syn), jal se odcházet do hloubi noci. Vzhledem k tomu, že je zcela nevidomý, seznala jsem, že je to poměrně riskantní podnik a zavolala policii. Každý si jistě přeje policejní manévry před domem plným zvědavých nájemníků. Je to vzrůšo.
Jak je ale známo, člověk si zvykne i na šibenici, a tak se postupně naučí v rámci možností předvídat a podobným krizovkám předcházet. Co už ale dost dobře zvládnout nejde, je finanční stránka věci. Jeden by fakt hrozně rád chodil do práce za nějaký normální plat, ale vzhledem k okolnostem to fakt jaksi nejde. A tak roky podáváte žádosti o přijetí vašeho kvítka do vhodného pobytového zařízení, kam si samo hrozně přeje odejít, protože ve třiceti už mu to doma fakt leze na nervy. Nevím už úplně přesně, ale pět let to bude, co marně čekáme na výsledek.
No nic, k věci. Vloni v říjnu jsem podala žádost o slavnou superdávku. Do července všechno fungovalo standardně. V srpnu ale popadl čert krumpáč a 16 000 ze 17 je fuč. A bude. Jeden teda běží na úřad, kde si půl dne v teple posedí, aby se dozvěděl, že nedodal jakési lejstro, ačkoli Jenda vesele hlásí, že všechny povinnosti jste splnili. Palec nahoru!
Jako třešinka na dortu je zjištění, že do příjmů domácnosti se započítává soudem stanovené výživné na mladšího syna, které ovšem nedostáváte, protože dotyčný otec je horkotěžko schopen zajistit si pro sebe pravidelný přísun chlastu a psychofarmak a nějaká exekuce kvůli alíkům mu může být někde. Takže si zajistíte alespoň nižší náhradní výživné od státu, ale ten to asi jaksi neví…
Nebudu to protahovat. Ten pocit, že teď fakt nevíte kudykam a pozítří musíte zaplatit další nájem je fakt jedinečný. Doteď jsem seděla na sudu se střelným prachem. Teď vidím, že ten sud leží na potápějící se lodi.
Prosím všechny dobré duše, které měly tu trpělivost a dočetly až sem, o pomoc. Myslela jsem, že se nám podaří poopravit starou chalupu, abychom v ní mohli bydlet. Teď bychom ale potřebovali hlavně přežít.
