Představení sbírky
Vážení dárci,
obracím se na vás s prosbou o finanční pomoc na fyzioterapii, která je pro mě nezbytná ke zlepšení kvality života.
Komu pomůžeme?
Tohle je můj příběh. Začal před 46 lety, ale před deseti se zkomplikoval – diagnostikovali mi nezhoubný nádor na sluchovém nervu. Nádor – takovou diagnózu nikdo nechce slyšet. Uklidňovaly mě ale prognózy, které říkaly, že když už nádor, tak tento. I lékaři zněli pozitivně. Výsledkem operace měla být jednostranná hluchota – s tím se dá žít. Jenže vše dopadlo jinak a mně i mé rodině se obrátil život naruby.
Nádor musel rychle ven, lékaři zařídili operaci na neurochirurgické klinice FN v Plzni. Přijali mě do nemocnice a druhý den jsem šla na sál… Dál si nic nepamatuji. Celé dva měsíce. Temné prostředí JIPky, sestry, lékaři, každodenní návštěvy rodiny, bazální stimulace, protahování nohou, zápal plic, sepse organismu, smutné Vánoce – to vše znám jen z vyprávění.
Během operace došlo ke krvácení do mozkového kmene, což bývá většinou fatální. Zůstala jsem v umělém spánku. Lékaři mi nedávali mnoho nadějí, ale moji nejbližší dělali vše pro to, abych se vrátila. Když jsem se probrala, mohla jsem hýbat jen hlavou. Cítila jsem strach a beznaděj. Tělo odmítalo poslouchat mozek, který naštěstí zůstal nepostižen – tedy mé vědomí a já. Samotný mozek však byl masivně poškozen. Ale venku na mě čekaly dvě děti a já je nehodlala zklamat. S péčí a pomocí mé rodiny jsem postupně rozhýbala nohy a levou ruku. Pravá se však moc nechtěla přidat.
Postupně se zlepšil i můj psychický stav. Začala jsem znovu dýchat bez přístrojů, polykání se zlepšovalo, začala jsem znovu mluvit. A nakonec se mi podařilo rozhýbat i pravou ruku. Po třech měsících jsem mohla opět vidět své děti. Nemoc a pobyt v nemocnici mě ale natolik změnily, že mě nepoznaly.
Následovaly nesčetné rehabilitace v Česku i na Slovensku, které mi vždy pomohly posunout se dál. Najít ztracenou rovnováhu je však běh na dlouhou trať.
Před pár lety jsem si myslela, že se můj život stabilizoval. Ale ne. Přišla další rána osudu. Rodinný život se mi zhroutil. Zažila jsem psychické dno. Ale i z toho jsem se s pomocí rodiny dokázala vyhrabat. Rozvedla jsem se a přestěhovala do bezbariérového bytu. A teď už je zase líp. Dál rehabilituji, denně cvičím a žiji pro své děti. A hlavně se nevzdávám svého snu – jednou nechám vozík v koutě a budu znovu chodit.
Pomozte mi si tento sen splnit. Částka 100 000 Kč mi pomůže pokrýt rok a půl rehabilitační péče.
