Stalo se všechno ve vteřině. Jedno šlápnutí do prázdna a pád ze střechy mi změnil život z minuty na minutu. Bylo 5.září den narozenin moji mamky a místo přání se mamka k večeru dozvěděla, že jsem byl transportován vrtulníkem do Liberecké nemocnice s těžkým poraněním, krvácení do hlavy, tříštivé zlomeniny na obou rukách a zlomené obratle a další pohmožděniny. 48h nikdo nevěděl jestli to zvládnu. Pár týdnů jsem byl upoután na lůžko. Operace rukou, zad, proleženiny, neustálé zvracení, podvýživa, covid, zánět plic kvůli kterým jsem musel několikrát podstoupit drenáž do plic. Po tom všem mě čekalo seznámeni s vozíčkem, každodenní cévkování a manipulace s nehybnými nohami. Když už se hojilo jedno, něco dalšího zase přibylo. V Liberci jsem byl přes 3 měsíce. A 15. 12. nastal den kdy jsem byl převezen do Lázní v Košumberku a mohl tak zahájit rehabilitace, abych se mohl doufám jednou postavit na nohy. Ted v lednu jsem podstoupil další operaci zad. V Košumberku budu ještě pár týdnů, nevím přesný datum, kdy mě propustí, ale myslím si, že tak v květnu. Ruce krásně sílí i s vozíkem jsme kámoši, ale napořád si ho nechat nechci, tak doufám že se mi to povede.
