Pomozme Karolínce udělat první krůčky

Jmenuji se Karolínka a narodila jsem se 1. června 2020 symbolicky na Den dětí. I když celé těhotenství probíhalo přesně tak, jak má, porod nám vše zkomplikoval. Den předtím, než měla maminka jít na vyvolání porodu, jsem se rozhodla, že už se mi v bříšku nelíbí.
Jeli jsme s maminkou a tatínkem do porodnice a tam nastaly naše problémy. Kvůli nedostatku kyslíku jsem se ocitla na hranici života a smrti. Od tohoto okamžiku začal můj boj.

Po narození mě lékaři museli rozdýchávat baby vakem. Ležela jsem na jednotce intenzivní a resuscitační péče a doktoři nevěděli, jestli se vůbec někdy probudím. Potravu jsem přijímala hadičkami. Rozhodla jsem se, že svůj boj nevzdám. Neměla jsem sací ani další novorozenecké reflexy. Doktoři zjistili, že mám nevratné poškození mozku z nedostatku kyslíku, diagnostikovali mi epilepsii a nikdo nevěděl, co se mnou bude. Po dvou týdnech jsem se naučila pít na savičku a již nepotřebovala sondu, což byla velká výhra. Díky tomu mi nemuseli zavádět PEG do bříška a já mohla jít domů za tátou. Po měsíci a třech dnech strávených s maminkou v nemocnici jsme odcházely s nejasnou budoucností. Jediné, co nám řekli, je, že nevědí, zda nebudu do konce života „ležák“.

Moje diagnóza je Dětská mozková obrna – kvadruparéza (postižení všech končetin), hypotonie trupu (svaly jsou ochablé, impulzy z mozku nenacházejí ve svalech dostatečně silné odpovědi), epilepsie, oční vada, porucha polykání a mnoho dalších přidružených komplikací.

Přesto všechno, co mi život do začátku přichystal, jsem usměvavá a spokojená holčička. Rodiče vyhledali nejlepší dostupnou léčbu proto, abych se dostala zpět do normálního života. Chodím cvičit k paní fyzioterapeutce Vojtovu metodu, ergoterapii, hipoterapii, kraniosakrální terapii, osteodynamiku, Feldenkraisovu metodu a nejvíce přínosné jsou neurorehabilitace. Celý svůj dosavadní život trávím prakticky jen cvičením a ježděním po doktorech. Již chodím do školky mezi zdravé dětičky s paní asistentkou. Je to hrozně vysilující pro mě i moje rodiče. Ale řeknu Vám, já na to mám. I přes to, jaké karty mi osud rozdal do začátku, jsem šikovná holčička, která se těší z každého svého, byť malého úspěchu. Například nedávno jsem se naučila válet sudy, dostat se sama do W sedu, z kterého se snažím i samostatně lézt. Mentální vývoj je v pořádku. Poznám barvy, písmenka, zvířátka a začínám povídat pár slov například máma, táta, bába nebo napodobuji zvuky zvířátek.

Můj cíl je udělat své první krůčky a začít mluvit. Věřím, že díky svému odhodlání to jednou dokáži.  

Moje léčba má ale i své stinné stránky. Je finančně velmi nákladná. Neurorehabiltace, které mi tolik pomáhají v mém psychomotorickém vývoji nejsou hrazeny státem a ročně stojí cca 700 000 korun.
V letošním roce jsem poprvé absolvovala delfinoterapii, kde jsem udělala obrovské pokroky. Rádi bychom delfinoterapii absolvovali i v příštím roce. 

Ale já to nechci jen tak vzdát! Nechci, aby mě nedostatek financí zastavil v mé snaze žít alespoň trochu normální život. 

Proto bych chtěla poprosit všechny dobré lidi, kteří mě chtějí podpořit v mém boji za lepší život, aby přispěli k moji léčbě a tím semnou psali můj příběh.

„Maminka mi říká, že jsem anděl, kterému polámali křídla. Já ale věřím, že i s polámanými křídly dokáži létat.“

Děkuji všem, kteří mi se splněním mého snu pomohou.
Děkujeme za Vaši podporu. Hoffmanovi.