Jmenuji se Johanka Vlčková a v únoru mi bude pět let.
Že nemám ručičku jsem věděla už v bříšku a později tohle zjistila i moje maminka Terezka. Z tohoto zjištění byla chvíli smutná.
I přes to, že mám jen jednu ručičku, je pro mne život krásný a tohle pochopila po čase i ona.
Smířila se s tím i díky tetě Monice, která je moje asistentka.
Co však maminku trápí do dneška a z čeho je moc smutná, je moje diagnóza porucha autistického spektra a lehká mentální retardace.
Teta Monika mně pomáhá chápat běh života okolo sebe o mnoho lépe. Na všem zlém je však vždy i něco dobrého. Můj vysoký práh bolesti jsem se naučila proměnit ve svoji přednost a do všeho se pouštím po hlavě. Velmi mě baví plavání, ráda jezdím na bruslích, ale úplně nejraději jezdím na kole. Maminka říká, že jsem na sporty moc nadaná, ale zároveň cítím i trošičku smutek v jejich slovech. Bohužel, ona si nemůže dovolit rozvíjet mé nadání zakoupením speciálně upraveného kola, které bych dokázala řídit jen jednou ručičkou.
Kvůli nedostatku finančních prostředků se stává, že nemohu Moniku někdy vidět třeba celý měsíc a z toho bývám smutná i já.
Víte nepřeji si být jiným dítětem, nechci vrátit čas a mít možnost vybrat si svůj osud, ale pokud mohu mít jedno přání, pak bych chtěla, aby moje maminka a její oči byli plné klidu. Její srdce plné štěstí v podobě radosti nad tím, že i já se dokážu vypořádat se svojí nemocí a svůj život někam směřovat v podobě nadání na sporty.
Prosím Vás ze srdce, pomozte mojí mamince se získáním prostředků na moje speciálně upravené kolo a také, abych mohla častěji poznávat svět skrze oči mé asistentky Moniky.
Johanka
