Výročí patnácti let od seznámení a osmi let od svatby nebylo šťastným okamžikem pro doposud spokojenou rodinu Jany a Jana Dudových z Mladé Vožice, městečka v okrese Tábor. Devětatřicetiletého tatínka dětí – Antonína (6 let), Františka (4 roky) a Terezky (1,5 roku) – začaly ten slavnostní den velmi silně bolet záda. Už v přivolané sanitce se ale jeho stav fatálně zhoršoval, ztrácel vědomí, přestávalo mu fungovat srdce, musel dostávat kyslík. Diagnóza byla strašidelná – po napadení pneumokokem byl u milovaného manžela a tatínka navozen umělý spánek, ze kterého se Jan prakticky neprobudil.
Deset měsíců za ním Jana každodenně jezdila, trávila s ním u lůžka hodiny, při kterých věřila, že Honza je přece teď opustit nemůže. Vždyť její životní partner byl jako dobrovolný hasič místního sboru vždy při každém výjezdu připraven kdekoliv pomoci, zachránit život. Nebyl nikdy sobec, školil kolegy a nikdy nikomu neodmítnul pomoc. Jana prakticky celý rok 2024 prožila v mdlobách, často se úplně „ztrácela“ a jedinou její nadějí byl jiný odlesk v očích ležícího manžela, když Honza slyšel hlasy svých milovaných dětí z nahrávek v telefonu, protože na oddělení ARO děti nepouštějí. Nekomunikoval, nereagoval. Ač byl úžasný táta, dobrý člověk a patřičný vzor, šanci už nedostal. Někdy prostě dobro není oplaceno dobrem.
Dne 29. listopadu Jan z našeho světa navždy odešel, aniž by mu bylo dopřáno vidět zrovna v tu dobu první krůčky své malé Terezky.













