24. 7. 2026 17:24
Kapitola I: Návštěvník v dešti
Ze všech podivných případů, jež jsem měl tu čest zaznamenat z bohaté praxe svého přítele Sherlocka Holmese, nebylo žádného, jenž by ve mně zanechal tak trvalou a tíživou stopu jako záhada domu na Harley Street. Dlouho jsem váhal, zda vůbec tento rukopis svěřit papíru, neboť pravdy, jež jsme tehdy odkryli, se netýkaly zločinu jediného pomateného muže, nýbrž temného kouta, jenž se skrývá v srdci celé jedné spořádané ulice, pod tenkou slupkou slušnosti. Avšak čas již otupil ostří té bolesti natolik, že se domnívám, že příběh může být konečně vyprávěn tak, jak se odehrál.
Bylo koncem září roku 1889 a Londýn se toho večera topil v jednom z oněch dešťů, jež dokáží srazit i tu nejpevnější náladu na kolena. Ulice pod našimi okny se leskly jako černé zrcadlo, roztříštěné každým projíždějícím kolem, a plynové lampy vrhaly do mokra dlouhé, kymácející se stíny. Seděl jsem u ohně v našem bytě na Baker Street, listuje starým výtiskem *Lancetu*, zatímco venku vítr hvízdal komínem a déšť bubnoval do oken s neúnavnou, skoro zlomyslnou vytrvalostí, jakou dovede vyloudit jen londýnský podzim. Holmes seděl naproti mně v hlubokém křesle, nohy natažené k plameni, dýmka v ústech, a jeho pohled byl upřen do ohně s oním nepřítomným výrazem, jejž jsem se za léta našeho přátelství naučil rozeznávat jako známku hluboké, byť zdánlivě líné myšlenkové práce.
Po dlouhé chvíli mlčení, přerušovaného jen praskáním polen a tikotem hodin na krbové římse, promluvil, aniž odtrhl oči od plamenů.
„Bude pršet ještě hodinu, snad dvě," pravil, „a přesto se domnívám, Watsone, že se dnes večer ještě dočkáme návštěvy."
„Podle čeho tak soudíte?" zeptal jsem se, zvyklý na jeho podivná tvrzení, jež se vždy záhy ukázala jako logická, byť jejich původ bylo těžko odhadnout předem.
„Podle ničeho konkrétního, milý příteli, leda snad podle onoho neklidu, jenž se ve mně hromadí posledních čtrnáct dní jako předzvěst bouře. Věci se dějí ve vlnách, jak jistě víte z vlastní zkušenosti. Měli jsme příliš dlouhé období klidu, a klid, Watsone, nikdy netrvá věčně."
Sotva to dořekl, ozval se zvonek u dveří, tak náhle a naléhavě, že jsem sebou trhl a málem upustil svůj časopis do ohně. Za chvíli jsme slyšeli na schodech spěšné kroky paní Hudsonové a hned nato hlas mužský, hluboký, ale rozechvělý, jenž se dohadoval o pozdní hodině.
Do místnosti vstoupil muž kolem pětačtyřiceti let, statné postavy, byť shrbený, jako by nesl na bedrech větší tíhu, než dovolovalo jeho tělo. Jeho tmavý plášť byl promočen na kůži a z klobouku mu stekala voda přímo na koberec, aniž by si toho v tu chvíli všiml. Tvář měl bledou, téměř voskovou v mihotavém světle plynové lampy, s tmavými kruhy pod očima, jež těkaly po místnosti neklidně, jako by hledaly něco, čemu by mohly věřit.
„Odpusťte mi, pánové, tento nezvyklý čas návštěvy," pravil, hlasem, jenž se mu při každé druhé slabice chvěl. „Jsem doktor Horace Grimsby, a přicházím k vám s věcí, o níž se obávám, že mě prohlásíte za blázna, ba i za muže postiženého horečkou nebo pomatením smyslů."
„Posaďte se, prosím, blíže k ohni, doktore Grimsby," řekl Holmes, konečně vstávaje ze svého křesla s onou ladnou, kočkovitou hbitostí, jež u něj vždy kontrastovala s předchozí nehybností. „Odložte plášť, ať vyschne na věšáku u dveří, a vysušte se, než začnete hovořit. Muž, jenž nespal řádně nejméně čtrnáct dní – jak soudím z barvy pod vašima očima, z jistého roztřesení vašich rukou, jež nepramení jen z podzimního chladu, a z toho, že váš límec, ač jinak pečlivě upravený, je dnes zapnut nakřivo – potřebuje především trochu tepla a klidu, než se pustí do vyprávění, které jej samotného děsí natolik, že přišel v takovou noc, aniž by poslal napřed vzkaz."
Grimsby na něj pohlédl s výrazem téměř vyděšeným, ruka mu bezděky vyjela k límci, jako by chtěl ověřit Holmesova slova. „Jak – jak to jen můžete vědět, pane? Nikdy jsme se nesetkali, a přece mě čtete jako otevřenou knihu."
„Nevím nic, co by mi neřekly vaše vlastní ruce a tvář, doktore," odvětil Holmes, usazuje se zpět do svého křesla a sledujíc hosta s oním pronikavým, dravčím pohledem, jenž jsem u něj znal z tolika případů. „Ale odložme prozatím metodu stranou a věnujme se faktům, jež vás sem přivedly. Co vás trápí, doktore Grimsby, v takovou hodinu a v takovém počasí?"
Náš host se posadil do nabídnutého křesla, sepjal ruce v klíně, jako by se modlil, a chvíli hleděl do ohně mlčky, hledaje snad odvahu k prvnímu slovu. Venku vítr znovu zaúpěl komínem a okenní tabulky se zachvěly pod náporem lijáku, jako by i počasí samo naslouchalo tomu, co se chystal vyřknout.
„Bydlím na Harley Street," začal konečně, „v domě čísla dvanáct, jejž jsem koupil před pěti lety od potomků jisté rodiny Cartwrightovy. Po levé straně mám sousedy v čísle čtrnáct, starou rodinu Hendersonových, jež tam žije, jak se domnívám, po celá desetiletí, snad i déle. Mezi našimi domy, pánové, chybí číslo třináct. Vždy jsem se domníval, že jde o pouhou zvláštnost číslování, jak se to v Londýně čas od času stává, snad z pověrčivosti nějakého dávného stavitele, jenž se obával nešťastného čísla stejně jako mnozí naši krajané. Ale minulý týden jsem v jednom antikvariátu na Cecil Court, kam jsem zašel hledat starou lékařskou publikaci, nalezl starou mapu Londýna, vydanou roku 1849. A na té mapě, pánové, dům číslo třináct existuje. Je zakreslen stejně zřetelně, stejně solidně jako všechny ostatní budovy na ulici."
Vytáhl z náprsní kapsy kabátu složený list papíru, zažloutlý stářím a na okrajích ohmataný do měkka, a rozprostřel jej opatrně na stole mezi námi, jako by se bál, že se pod jeho prsty rozpadne v prach.
Holmes se nad mapou sklonil s lupou, jíž vytáhl z kapsy svého županu, a dlouho mlčel, prohlížeje drobné písmo a linky s onou trpělivostí, jaká byla pro vědeckou stránku jeho povahy tak charakteristická. Přisedl jsem blíže, abych viděl také, a spatřil jsem tenké černé čáry domů, jedny vedle druhých jako zuby hřebenu, a mezi číslem dvanáct a čtrnáct drobné, ale zcela nepochybné číslo třináct, psané stejným písařským perem jako celý zbytek mapy, bez jediné známky pozdějšího dopisování či podvrhu.
„Zajímavé," pravil Holmes konečně, aniž zvedl oči od papíru. „A prozkoumal jste ten prostor mezi domy osobně, doktore Grimsby?"
„Ano, pane. Je tam úzká ulička, sotva na šířku ramen, uzavřená na obou koncích zdí, jíž jsem si dosud nikdy nevšímal víc, než si člověk všímá staré zdi u vlastního domu. Nikdy jsem tomu nepřikládal význam, dokud jsem nenašel tuto mapu. Ale nyní, když vím, co vím, nemohu na to přestat myslet, pane Holmesi. Probouzím se uprostřed noci s pocitem, jako by ten dům na mě z té tmy hleděl, ačkoli vím, jak nesmyslně to zní z úst muže vědy."
Holmes se opřel v křesle, sepjal prsty pod bradou způsobem, jenž jsem znal jako neklamnou předzvěst hluboké koncentrace, a chvíli mlčel, pozoruje našeho hosta pohledem, jenž jako by jej svlékal až na samu podstatu jeho neklidu.
„Byl byste ochoten sejít se s námi zítra v poledne před vaším domem?" zeptal se konečně. „A přineste, prosím, nástroje potřebné k vypáčení zdiva – páčidlo, snad i sekeru, silnou lucernu. Mám za to, doktore Grimsby, že budeme potřebovat víc než pouhý důvtip, chceme-li vyřešit tuto zvláštní záhadu chybějícího domu."
Náš host odešel krátce nato, viditelně poněkud uklidněn, ač jeho krok na schodech zněl stále unaveně. Když se za ním zavřely dveře, obrátil jsem se k Holmesovi.
„Co si o tom myslíte?"
Holmes zapálil novou dýmku, než odpověděl, a jeho pohled znovu sklouzl k ohni. „Myslím si, milý Watsone, že muž nezazdívá vchod do vlastního domu bez příčiny, a příčina, jež si vyžádá čtyřicet let mlčení celé ulice, bývá zřídkakdy nevinná. Ale více vám nyní neřeknu, neboť by to bylo pouhé dohadování, a dohady, jak dobře víte, jsou nepřítelem pravdy stejně jako nedostatek faktů."
Kapitola II: Harley Street
Nazítří, jako by si počasí chtělo vynahradit svou nevlídnost z předešlé noci, nás uvítalo jasné, byť ostře studené jitro, jaké bývá v Londýně vzácností po tak vydatném dešti. Drožka nás vezla ulicemi ještě lesklými vlhkem, kolem Regent's Parku, jehož stromy již začínaly barvit podzim do odstínů mědi a rezu a jehož trávníky byly poseté spadaným listím, a dále k severu, kde Harley Street rozprostírala své řady honosných, ale střízlivých domů, obydlených převážně lékaři, chirurgy a právníky vyšší střední třídy.
Byl to obraz naprosté anglické spořádanosti a slušnosti: cihlové fasády čisté a upravené, bílé sloupy u vchodů bez jediné skvrny, mosazná klepadla na dveřích vyleštěná do zrcadlového lesku, malé předzahrádky s posledními podzimními chryzantémami skloněnými pod tíhou noční vlhkosti. Nic, docela nic na té ulici nenaznačovalo, že by v jejím středu mohlo být cokoli neobvyklého; naopak, celá ta scenérie dýchala takovým klidem a spokojeností, že se mi zdálo takřka nemožné, aby zde mohlo ukrývat cokoli temného.
Grimsby nás očekával před svým domem, oděn do staršího pracovního kabátu, s páčidlem a lucernou v kožené brašně u nohou. Jeho tvář byla ve světle dne ještě bledší než předešlého večera, jako by se celou noc trápil pochybnostmi, jež mu nedovolily ani zamhouřit oči.
„Pane Holmesi, doktore Watsone," pravil na uvítanou, potřásaje nám rukama chladnýma jako led, „mluvil jsem dnes ráno znovu se sousedem, panem Hendersonem – je to stařec kolem sedmdesáti let, jenž v tom domě žije od dětství a jenž se, myslím, nikdy nikam nehnul dál než do svého klubu na Pall Mall – a on mi znovu tvrdil, s naprostou jistotou, že žádný dům číslo třináct nikdy na této ulici nestál."
„Lidé zapomínají mnohé věci, doktore Grimsby, aniž by to muselo znamenat cokoli víc než obyčejný nedostatek zájmu o historii vlastní ulice," poznamenal Holmes klidně, prohlížeje si přitom fasádu domu čísla dvanáct s onou zálibou v detailu, jaká byla jeho druhou přirozeností. „Nemá smysl stavět předčasné teorie na dohadech a výrazech tváře. Pojďme raději k faktům, jež můžeme ohmatat vlastníma rukama a jež nám nemohou lhát tak snadno jako lidská paměť."
Zavedl nás uličkou po levé straně svého domu, úzkým průchodem sotva čtyři stopy širokým, vydlážděným starými, oprýskanými kameny, po nichž rostl vlhký, tmavě zelený mech, a jehož stěny byly z obou stran tak vysoké, že slunce sem pronikalo jen v podobě úzkého, bledého paprsku vysoko nad hlavou. Ve stínu těch zdí byl vzduch citelně chladnější než na ulici, s nádechem vlhkosti a čehosi zatuchlého, jakéhosi starého, uleželého pachu, jenž mi připomínal sklepení opuštěných domů, do nichž jsem coby lékař čas od času musel vstupovat za povinností. Na konci uličky, tam kde by dle logiky číslování měl být vstup do domu čísla třináct, stála zeď z cihel, na první pohled naprosto nerozeznatelná od zbytku okolního zdiva, s výjimkou snad drobného odstínu, jehož by si nevšiml nikdo, kdo by nehledal záměrně.
Holmes k ní přistoupil beze slova a začal ji zkoumat lupou, prsty přejížděje pomalu po spárách malty s takovou soustředěností, že vypadal, jako by naslouchal zdi samotné, jako by z ní chtěl vyloudit její dávné tajemství pouhým dotekem. Stáli jsme s Grimsbym v uctivém tichu, přerušovaném jen kapáním vody z okapu kdesi vysoko nad námi a vzdáleným, tlumeným klapotem kopyt na Harley Street.
„Pozoruhodné," pravil Holmes konečně, narovnávaje se. „Toto zdivo je novější než okolní stavby, byť ne o mnoho – řekl bych čtyřicet let, možná i o něco méně. Malta má jinou barvu, jiné složení než ta v základech domu čísla dvanáct, jak jistě vidíte i vy sám, doktore Grimsby, srovnáte-li ji s onou pod vašimi vlastními okny."
„Co z toho usuzujete, Holmesi?" zeptal jsem se, netrpělivě čekaje na nějaký závěr.
„Zatím nic, milý Watsone, a byla by to ode mne neodpustitelná chyba spekulovat bez dostatečných důkazů. Máme před sebou pouze zeď postavenou před čtyřiceti lety. Kým a proč, o tom prozatím nemohu nic tvrdit s jistotou. Pojďme raději zjistit, co leží za ní, a nechme fakta, aby k nám promluvila sama, dříve než jim vnutíme vlastní domněnky."
S určitým úsilím, neboť stará malta přece jen za ta léta ztvrdla do téměř kamenné pevnosti, se nám za pomoci páčidla podařilo uvolnit a vypáčit několik cihel v dolní části zdi a vytvořit otvor, jímž bylo možno, byť s jistou nešikovností, prolézt. Vzduch byl těžký a naprosto mrtvý, jaký jsem nikdy předtím necítil, měl v sobě pach starého prachu a čehosi jiného, sladkavě zatuchlého, čemu jsem se v tu chvíli, snad z jakéhosi pudu sebezáchovy, zdráhal dát jméno, ač jsem je jako lékař i jako bývalý vojenský chirurg dobře znal z mnoha jiných příležitostí.
„Lampy, pánové," řekl Holmes tiše, a v jeho hlase jsem poprvé toho dne zaznamenal stín onoho vážného, takřka slavnostního tónu, jejž jsem u něj slýchal jen ve chvílích, kdy tušil, že se blížíme k něčemu, co přesahuje obyčejnou zvědavost badatele.
Kapitola III: Zastavený čas
Prolezli jsme otvorem do naprosté neproniknutelné tmy, a když Holmes pozvedl svou lucernu, žasl jsem nad obrazem, jenž se před námi pomalu, kus po kuse, rozprostíral ve slabém, kymácejícím se světle. Očekával jsem hromadu suti, snad zbytky dávno zbořeného stavení, jak jsme si to všichni v duchu představovali cestou sem – místo toho se přede mnou rozprostíral vestibul domu, zachovalého do posledního detailu, avšak pokrytého vrstvou prachu tak silnou, že naše kroky v ní zanechávaly zřetelné, hluboké stopy, jako v čerstvě napadaném sněhu na venkově.
„Pane bože," vydechl Grimsby za mnou, hlas se mu chvěl tak silně, že jsem se v duchu obával, aby neomdlel.
Postoupili jsme dovnitř, opatrně, jako lidé vstupující do svatyně, jejíž posvátnost dosud netušíme. Na zemi ležely dopisy, snad tucet či víc, jejich obálky zežloutlé a zvlněné vlhkostí, jako by je kdosi upustil na cestě ke dveřím a už se pro ně nikdy nestačil vrátit. Holmes jeden zvedl a přiblížil jej ke světlu lucerny, čtoucí s onou soustředěností, jaká mu byla vlastní i při čtení nejmenšího detailu.
„Pan Thomas Blackwood, číslo třináct, Harley Street," přečetl nahlas, hlas se mu v tom tichém, mrtvém domě rozléhal podivně dutě. „Datováno duben 1849."
Jméno viselo ve vzduchu mezi námi jako cosi hmatatelného, cizí a přece jaksi tíživé, jako by v sobě neslo od počátku stín něčeho neblahého, čemu jsme dosud nedovedli dát tvar ani smysl.
Postupovali jsme domem pomalu, s onou opatrností a téměř posvátnou úctou, kterou člověk chová k místům, jež v sobě zdánlivě uchovávají dech minulosti. V salonu stál na nízkém stolku šálek čaje, dávno vyschlý na tmavou, popraskanou skvrnu na dně jemného porcelánu, vedle knihy otevřené na stránce, jež už nikdy nebude dočtena žádným lidským okem. Na křesle u okna leželo vyšívání, jehla dosud zapíchnutá do plátna, hedvábná nit visící volně přes okraj, jako by ji majitelka odložila jen na okamžik, s úmyslem vrátit se za chvíli, snad na zavolání dítěte nebo na zaklepání u dveří.
„Je to, jako by odešli uprostřed odpoledne," řekl jsem tiše, cítě, jak mi ten pohled svírá hruď zvláštním, nevysvětlitelným smutkem, „a nikdy se nevrátili."
Holmes neodpověděl hned. Přecházel místností s lucernou zdviženou vysoko nad hlavou, prohlížeje nábytek, obrazy zšeřelé prachem na stěnách, drobnosti rozestavené na krbové římse – hodiny zastavené na 11:47, porcelánové figurky muže a ženy v elegantním oděvů.
V přízemí jsme si povšimli, když jsme prošli zpět k oknům obrácenými do ulice, že jsou zevnitř přehrazena silnými dřevěnými deskami, přibitými napříč rámy, s mezerami mezi deskami a rámem pečlivě ucpanými hadry a starým papírem, jako by se je někdo snažil utěsnit s jistou důkladností, snad proti chladu, snad proti pohledům zvenčí, snad proti obojímu zároveň. Totéž jsme nalezli u hlavního vchodu, jehož masivní dubové dveře byly zevnitř zajištěny nejméně třemi silnými trámy, zapřenými do protilehlé zdi tak, že by je nedokázala vyrazit ani smečka mužů zvenčí.
„Zvláštní práce," poznamenal Holmes, přejížděje prsty po jedné z desek s onou pozorností, jaká u něj předznamenávala důležitý postřeh, ale víc k tomu v tu chvíli neřekl, jen si cosi poznamenal do svého zápisníku, a my jsme pokračovali dál, aniž bychom se ptali, čemu tak dlouho věnoval pozornost.
Vystoupali jsme po schodech, jejichž každý stupeň pod naší vahou tiše, téměř lidsky sténal, jako by si i to staré dřevo pamatovalo léta ticha a nyní neochotně protestovalo proti našemu vetření. V prvním patře jsme objevili pracovnu, stůl zavalený lékařskými spisy a korespondencí, popsanou úhledným, jistým mužským rukopisem. Holmes se jich chopil s okamžitým, dychtivým zájmem, pročítaje dopis za dopisem ve svitu lucerny.
„Thomas Blackwood byl lékař, stejně jako vy, doktore Grimsby," řekl po chvíli, aniž zvedl oči od papírů. „Zde je dopis od výboru jisté charitativní kliniky ve East Endu, děkující mu za neúnavnou péči o nemocné chudé v oné čtvrti. Byl to muž, jak se zdá z tónu těchto dopisů, hluboké a takřka posedlé oddanosti svému povolání, muž, jenž se neštítil jít tam, kam se ostatní báli vkročit."
V dětském pokoji ve druhém patře jsme nalezli dvě malé postýlky s vybledlými pokrývkami, hračky rozestavené po podlaze, jako by je dětské ruce před chvílí opustily uprostřed hry – dřevěný vláček s odlomeným kolem, panenku s porcelánovou tváří, kostky pomalované písmeny – a nad dveřmi obrázek namalovaný neobratnou, ale láskyplnou dětskou rukou: dům, slunce s paprsky, dvě malé postavičky držící se za ruce. Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo při pomyšlení na tajemství, jejž tento pokoj snad ukrýval, a musel jsem se na okamžik odvrátit, abych skryl své pohnutí.
„Zatím žádné ostatky dětí," poznamenal Holmes tiše, prohlížeje pokoj s lucernou zdviženou vysoko do všech koutů. „Aspoň to je útěcha, doktore Grimsby, byť útěcha nevalná uprostřed toho, co nás snad ještě čeká."
V hlavní ložnici ve třetím patře nás čekalo to, čeho jsme se v hloubi duše všichni tři obávali od okamžiku, kdy jsme prolezli otvorem ve zdi. V posteli s vybledlými, na cáry rozpadlými nebesy leželi dva lidské pozůstatky, oděné do zbytků nočního prádla, jejich lebky spočívající blízko sebe na polštářích, jako by se i v posledním okamžiku, i v samé hodině smrti, k sobě přitiskly v hledání útěchy, jakou už jim svět venku odepřel.
Grimsby si zakryl ústa dlaní a odvrátil se rychle ke zdi, ramena se mu chvěla. Sám jsem, přes veškerou svou zkušenost lékaře i vojenského chirurga, jenž viděl smrt v mnoha jejích krutých podobách na bitevních polích Afghánistánu, cítil, jak mi ledová hrůza projela páteří od hlavy až k patě, a musel jsem se na okamžik opřít o rám dveří.
„Muž a žena," pravil Holmes tiše, přistoupiv blíže s onou profesionální odtažitostí, jež tentokrát nedokázala zcela skrýt jistý stín hlubokého, upřímného pohnutí v jeho hlase. „Zemřeli zde spolu, ve svém vlastním loži, v hodině, kterou si jistě nikdy nepředstavovali, když si toto lože kupovali."
Na nočním stolku ležel nedokončený dopis, inkoust vybledlý na hnědou, sotva čitelnou barvu časem. Holmes jej zvedl s nesmírnou opatrností a četl potichu, hlas tlumený úctou k místu a k okamžiku, na němž jsme stáli.
„‚Má nejdražší sestro, děkuji Bohu, že jsi Agnes a malého Thomase odvezla do Devonu včas. Elizabeth a já nyní projevujeme první příznaky té strašlivé nemoci. Věříme, že Bůh nás–'"
Rukopis se zde přerušoval, poslední slovo nedokončeno uprostřed věty, jako by ruka, jež jej psala, náhle a nenávratně ochabla.
Ticho, jež po těch slovech nastalo, bylo tak hluboké, že jsem slyšel vlastní tep ve spáncích, přerušované jen tichým, zajíkavým Grimsbyho dýcháním. Nikdo z nás nepromluvil dlouhou, dlouhou chvíli, jako by i naše hlasy váhaly narušit ono ticho, jež zde vládlo celá čtyři desetiletí. Konečně jsem se odvážil otázky, jež mi vrtala hlavou od chvíle, kdy jsme spatřili ona zabedněná okna v přízemí.
„Proč by nemocný muž a jeho žena sami sobě zabedňovali okna vlastního domu, Holmesi? Proč by se takto dobrovolně odřízli od světla a vzduchu, jehož by v nemoci potřebovali víc než kdy jindy?"
Holmes se ke mně obrátil, a v mihotavém světle lucerny jsem v jeho tváři spatřil výraz, jejž jsem u něj vídal jen zřídka za celou dobu našeho přátelství: stín upřímné, hluboké nejistoty, jako by i on, muž tak zvyklý mít odpověď na každou otázku dřív, než byla plně vyřčena, cítil, že fakta, jež před sebou máme, ukazují k odpovědi tak temné, že se jí sám v duchu bránil vyslovit nahlas, dokud nebude mít naprostou jistotu.
„To je otázka, milý Watsone, na niž zatím nemám odpovědi," řekl konečně, hlasem tišším než obvykle. „Pojďme hledat dál. Kdesi zde musí být záznamy, deník, cokoli, co by nám prozradilo, jak tito dva lidé prožili své poslední dny."
Kapitola IV: Zápisky z karantény
Nalezli jsme je až po delším, téměř hodinovém pátrání, ukryté v sekretáři pracovny za falešným dnem jedné ze zásuvek, jako by je tam kdosi schoval s úmyslem, aby přežily i to, co mělo teprve přijít: svazek pěti vázaných deníků, popsaných pečlivým, ženským rukopisem, jenž se místy rozpadal do neúhledných čar, místy byl pevný a jasný, jako by autorka střídavě nacházela a ztrácela sílu potřebnou k psaní.
Holmes je přenesl dolů do salonu, kde vzduch byl, byť zatuchlý, přece jen snesitelnější než v ložnici nahoře, usadil se do prašného křesla u okna a začal listovat stránkami s onou trpělivou soustředěností, jež byla jeho neomylným znamením v okamžicích, kdy tušil, že drží v rukou klíč k celé záhadě. Grimsby i já jsme se posadili naproti němu, mlčky, s dechem téměř zatajeným, jako diváci čekající na zdvižení opony.
„Zde," řekl konečně Holmes, prst zastaven na jedné ze stránek. „Duben roku 1849." A začal číst nahlas, hlasem, jenž se v prázdném, mrtvém domě rozléhal podivně hlasitě, jako by probouzel ozvěny čtyřicet let staré ze sna.
„‚15. dubna. Thomas se dnes vrátil z kliniky ve East Endu otřesen k nepoznání. Další tři jeho pacienti zemřeli na neštovice v jediném dni. Prosila jsem ho na kolenou, aby přestal docházet mezi nakažené, ale on trvá na tom, že je to jeho povinnost jako lékaře a jako křesťana. Jak bych mohla s takovým mužem nesouhlasit, vidouc jeho oddanost, byť mě naplňuje strachem?
18. dubna. Sousedé se k nám dnes chovali podivně chladně. Pan Cartwright z čísla dvanáct se odvrátil, když mě spatřil na ulici, aniž pozdravil, ač jsme s ním s Thomasem před necelým měsícem večeřeli jako s dobrým, důvěrným přítelem. Paní Hendersonová z čísla čtrnáct mi dnes u zeleninářova stánku naznačila, s tím svým sladkým, ale jedovatým úsměvem, že Thomasova práce mezi nemocnými je prý nezodpovědná vůči celé ulici, vůči dětem, jež zde žijí. Necítím se dobře v jejich přítomnosti a nevím proč.
19. dubna. Poslali jsme dnes Agnes a malého Thomase k mé sestře do Devonu, pro jejich bezpečí. Dům se zdá tak strašně, nesnesitelně prázdný bez dětského smíchu na schodech, bez dupotu drobných nožek nad hlavou. Thomas má dnes večer horečku. Modlím se, aby to byla jen únava z posledních týdnů.
21. dubna. Vyrážka se objevila na jeho pažích dnes ráno. Je to, čeho jsem se nejvíc obávala celý minulý týden, aniž bych se odvážila to vyslovit nahlas. Poslala jsem služku pro doktora Fentona, ale ten odmítl přijít, jakmile uslyšel povahu nemoci, a vzkázal po chlapci, že se musí postarat o vlastní rodinu. Nemohu mu to zcela zazlívat, a přesto mě to bolí víc, než dovedu vyjádřit slovy.
23. dubna. Vyrážka se objevila i na mých pažích dnes ráno, přesně jak jsem tušila… Thomas mě prosil, s očima plnýma horečnatých slz, abych odešla, abych se zachránila, dokud je čas, ale kam bych šla, a jak bych ho opustila v této hodině, kdy mě potřebuje nejvíc ze všech dní našeho manželství?
25. dubna. Slyšeli jsme v noci hlasy a zvláštní, tlumené údery venku, u našich oken. Zprvu jsem se v polospánku domnívala, že jde konečně o pomoc, snad o lékaře přivolaného sousedy z lítosti nad naším osudem. Ale když se rozednilo a Thomas se pokusil, byť s velkou námahou, otevřít okenice, zjistili jsme s hrůzou, jež mi dosud svírá hruď při pouhém vzpomínání, že naše okna jsou zvenčí zatlučena silnými dřevěnými deskami, přibitými tak pevně, že jimi neproniklo ani jediné světlo dne. Thomas se pak vypotácel ke dveřím a pokusil se je otevřít – i ty byly zvenčí zajištěny, snad zapřeny, snad zatlučeny stejně jako okna.'"
Holmesův hlas se na okamžik zadrhl, jako by mu na chvíli selhal dech. Pohlédl jsem na jeho tvář a spatřil jsem v ní výraz, jaký jsem u něj nikdy předtím nezaznamenal – nikoli chladnou analytickou soustředěnost, na niž jsem byl zvyklý, nýbrž cosi, co se nebezpečně blížilo skutečné hrůze. Přesto pokračoval číst dál, jako by cítil, že přerušit nyní by bylo zradou na těch, jejichž hlas jsme z těchto vybledlých stránek konečně, po čtyřiceti letech mlčení, slyšeli.
„‚26. dubna. Volali jsme dnes z okna skulinou v deskách, hlasem chraptivým strachem, proč nám nikdo nepomůže, proč jsme takto uzavřeni jako v hrobě zaživa, aniž jsme komukoli ublížili. Slyšela jsem hlas pana Cartwrighta, tlumený deskami, avšak zřetelně poznatelný – hlas muže, s nímž jsme se ještě před měsícem smáli u jednoho stolu nad sklenkou portského. Řekl, hlasem, v němž jsem tehdy slyšela cosi jako lítost, že je mu to nesmírně líto, že se celá ulice sešla minulé noci a po dlouhé, těžké rozpravě se dohodla, že žádný z tohoto domu nesmí vyjít ven, dokud nemoc zcela nepomine, ať to trvá jakkoli dlouho, snad týdny, snad měsíce. Slíbil, že nám budou nechávat jídlo a vodu přede dveřmi, jak jen to bude bezpečně možné. Nerozuměla jsem tehdy, a nerozumím ani nyní, jak mohou nazývat toto přátelstvím a ochranou svých rodin, když nám berou i vzduch, i světlo, i samu naději.
27. dubna. Thomas se dnes v horečce, jež mu zatemnila mysl natolik, že mě sotva poznával, pokusil vyrazit jedno z oken holýma rukama, volaje z posledních sil, že musí ven, že potřebuje lékaře, že umírá a chce zemřít alespoň pod otevřenou oblohou. Zvenčí ihned zazněly hlasy, ostré a naléhavé, varující jej, že pokud prorazí desky a vyjde ven, bude bez váhání zastřelen, aby nešířil nákazu dál po ulici, mezi jejich vlastní děti. Mezi těmi hlasy jsem s hrůzou, jíž nedovedu popsat žádným slovem, jaké znám, poznala hlas pana Hendersona – muže, jenž byl kmotrem naší milované Agnes při jejím křtu, jenž nám o každých Vánocích posílal koš s pomeranči a ořechy, jenž Thomasovi před rokem půjčil knihy ze své vlastní knihovny. Ti, které jsme po celá léta považovali za nejbližší přátele na této ulici, nyní stojí za deskami našich vlastních oken s hrozbou smrti na jazyku, a jejich hlasy se ani nezachvěly lítostí, jakou jsem v nich slyšela ještě den předtím.
29. dubna. Jídlo přestalo přicházet přede dveřmi před třemi dny. Domnívám se, že se báli přiblížit se z obavy před nákazou, ač slíbili jinak, anebo snad, a tato myšlenka mě děsí víc než sama smrt, rozhodli, že je zbytečné plýtvat jídlem na ty, kdo již brzy zemřou. Thomas je již téměř v bezvědomí, tělo mu hoří horečkou tak silnou, že skrze košili cítím žár jeho kůže, aniž bych se ho dotkla. Píšu nyní za nás oba, dokud mi ještě zbývá síla v ruce a poslední kousek světla svíčky, jež mi zbyla.
1. května. Slyšela jsem dnes v hluboké noci zvuk cihel a malty v uličce vedle domu, tlumené klepání zednické lžíce o cihlu, jež se mi vrylo do paměti hlouběji než cokoli jiného z těchto strašných dní. Zazdívají i tu úzkou skulinu v uličce, kudy by snad ještě někdy mohl někdo proklouznout dovnitř nebo alespoň spatřit, co se zde odehrálo. Uzavírají nás navždy, ne snad před nemocí, jež si nás již brzy vezme tak jako tak, ale před světem samotným, před pravdou o tom, co zde učinili lidé, které jsme milovali jako své nejbližší. Modlím se, aby nám Bůh odpustil hřích hněvu, jejž v této hodině chovám vůči těm, kteří toto učinili. Byli to naši přátelé.'"
Zde rukopis, poslední stránka posledního svazku, náhle a definitivně končil, poslední slova sotva čitelná, škrábaná roztřesenou rukou, jako by je psala ruka již umírající, jíž ubývalo sil i vůle.
Holmes odložil deník na stůl pomalým, téměř obřadným pohybem, tak nezvyklým pro muže jinak tak rozhodného a rychlého ve všem svém jednání, že jsem v tu chvíli plně pochopil, jak hluboce jej to, co jsme právě slyšeli, zasáhlo až do samého jádra jeho bytosti.
Sám jsem seděl bez hnutí, neschopen slova, cítě, jak mnou zmítá vlna hněvu, jakou jsem dlouho, snad nikdy předtím, nezažil s takovou silou. „Zavraždili je," vydechl jsem konečně, hlas se mi chvěl stejně jako celému domu kolem nás. „Nejen že je nechali zemřít, Holmesi – oni jim vyhrožovali smrtí, kdyby se pokusili o útěk před jistou smrtí uvnitř! Zabednili okna, ať uvěznění zahynou pomalu, v hladu a horečce a naprosté tmě, a poté, když bylo po všem, zazdili i tu jedinou skulinu, kudy mohla pravda uniknout na denní světlo!"
Grimsby, jenž dosud seděl mlčky, zabořil tvář do dlaní a jeho ramena se otřásala. „Pan Henderson," zašeptal skrze prsty. „Znám to jméno, pane Holmesi. Mluvil jsem s ním teprve včera ráno, díval se mi přitom klidně do očí, potřásl mi rukou na rozloučenou, a přitom…"
„Pan Cartwright z čísla dvanáct," řekl Holmes tiše, hlasem, v němž se mísila lítost s jakousi ledovou rozhodností, „a pan Henderson z čísla čtrnáct. Jména mužů, jejichž potomci dosud vlastní tyto samé domy, doktore Grimsby. Vy sám jste koupil svůj dům před pěti lety od dědiců rodiny Cartwrightovy, aniž jste tušil, jaké dědictví viny se k němu váže. A Hendersonovi, jak jste nám sám řekl již včera večer, obývají číslo čtrnáct dodnes, nepřetržitě, po celá ta desetiletí."
Nastalo dlouhé ticho, v němž jsem slyšel jen svůj vlastní tep.
„Musíme zjistit více," řekl Holmes konečně, vstávaje s tvrdou rozhodností v každém svém pohybu. „Ale tentokrát, Watsone, nepůjdeme hledat fakta v pokojích tohoto domu. Půjdeme je hledat mezi lidi, kteří dosud dýchají, jedí a spí na Harley Street, netušíce, že jejich mlčení má být prolomeno."
Kapitola V: Shromáždění na Baker Street
Vrátili jsme se domů v tíživém, téměř nesnesitelném mlčení, každý ponořen do vlastních, temných myšlenek o hrůze, jíž jsme byli toho dne svědky. Holmes toho večera odeslal několik telegramů, jejichž obsah mi tehdy nesdělil, jen se zavřel do svého pokoje na dobrou hodinu, a nazítří odpoledne nás v našem bytě očekávalo podivné a nesourodé shromáždění, jaké tato místnost jen zřídkakdy hostila.
Přišel doktor Grimsby, tvář dosud ztrhanou tím, co viděl předešlého dne, oči podlité krví z nedostatku spánku. S ním starý pan James Henderson, muž kolem sedmdesáti let, hubený, s řídkými bílými vlasy a rukama, jež se mu chvěly, když si sedal do křesla u okna, jež mu Holmes tiše nabídl. A konečně, přivedena inzerátem, jejž Holmes dal do ranních novin s dotazem po jakémkoli žijícím příbuzném rodiny Blackwoodovy, přišla i paní Agnes Thorntonová, rozená Blackwoodová – dcera oněch nešťastných manželů, žena vznosné, byť již ne mladé postavy, s vlasy prošedivělými dřív, než by se u její necelé padesátky čekalo, a s očima hlubokýma a šedýma, v nichž se od prvního okamžiku zračil onen zvláštní smutek, jaký nosí lidé, kteří po celý svůj život tuší, že jejich srdce nese nezhojenou ránu, aniž kdy poznali její pravou příčinu.
Holmes jí, s laskavostí a jemností, jakou jsem u něj vídal jen zřídka za celou dobu našeho přátelství, vylíčil, opatrně a s ohledem na její pocity, vše, co jsme v domě objevili – zabedněná okna, ostatky, nedokončený dopis, a nakonec i deník. Sledoval jsem s napětím, jak se tvář té ženy postupně proměňovala v odstínech tak rychlých, že jsem je stěží dokázal sledovat: nejprve nedůvěra, poté rostoucí zděšení, jež jí vehnalo krev do tváří, a nakonec chladný, tichý, kamenný hněv, jenž byl snad ještě strašnější a výmluvnější než jakýkoli pláč, k němuž jsem se v duchu připravoval a jenž nikdy nepřišel.
„Vždy mi bylo řečeno," pravila konečně, hlasem sotva se chvějícím navzdory bouři, jež v ní musela zuřit, „že moji rodiče zemřeli na neštovice a jejich dům byl později stržen jako nakažený. Věřila jsem tomu prostě a bez pochyb po celý svůj život, jako věří dítě všemu, co mu řeknou dospělí. Ale toto…" Otočila se pomalu, s téměř děsivou rozvahou, k Hendersonovi, jenž seděl schoulen ve svém křesle jako muž čekající na výkon rozsudku. „Toto jsem netušila ani ve svých nejtemnějších snech, pane Hendersone."
Henderson zvedl hlavu, oči zarudlé a plné slz, jež dosud nesplynuly. „Paní Thorntonová," pravil chraptivě, hlas se mu lámal v každém slově, „musíte pochopit strach, jenž tehdy vládl celou touto ulicí, celým tímto městem–"
„Musím?" Její hlas se náhle proměnil v ostří chladnější než ocel. „Musím pochopit, proč muž, jehož jméno nosím dodnes ve svých vzpomínkách jako kmotra své vlastní matky, jenž mi posílal pomeranče o Vánocích, pohrozil mým rodičům smrtí, pokusí-li se uniknout vlastnímu domovu?"
Henderson zakryl tvář oběma rukama a jeho staré, hubené ramena se roztřásla. „Můj otec mi to vyprávěl na smrtelné posteli, paní, jako zpověď, jíž se už nemohl zbavit, jako by mu ta hrůza celý život seděla na hrudi a nedovolila mu volně dýchat. Řekl mi, že strach z neštovic byl toho roku takový, jaký si dnešní generace neumí ani ve snu představit – že viděli umírat celé ulice kolem sebe, matky pohřbívající své vlastní děti během jediného hrozného týdne, rakve navršené před kostely, protože hrobníci nestačili kopat. Když se rozneslo, že doktor Blackwood léčil nakažené ve East Endu a sám nakonec onemocněl, sousedé se sešli jedné noci u pana Cartwrighta – ne v hněvu, řekl mi otec, ale v hrůze, jaká zbavuje i slušné lidi veškerého rozumu a svědomí – a rozhodli, že dům musí být uzavřen, dokud nemoc buď nepomine, nebo dokud vše uvnitř neskončí."
„A když se Thomas Blackwood pokusil, v horečce a zoufalství, vyrazit okno, aby zachránil svou ženu i sebe?" zeptal jsem se ostře, neschopen zadržet svůj vlastní narůstající hněv. „To bylo také jen z oné takzvané ‚hrůzy', že mu vyhrožovali kulkou?"
Henderson na mě pohlédl uslzenýma očima, tak plnýma skutečného trápení, že jsem přes všechen svůj odpor a hněv pocítil na okamžik i cosi jako neochotný soucit. „Můj otec mi řekl, doktore Watsone, že ona noc byla nejtemnější v celém jeho dlouhém životě. Že hlas, jímž tu hrozbu tehdy pronesl, mu už podle jeho vlastních slov nepatřil – že to byl hlas zvířete zahnaného strachem do kouta, ne muže, jehož znal a jímž byl celý svůj dosavadní život. A že tu noc, kdy naposledy zaslechli Thomase Blackwooda křičet zevnitř, než jeho hlas nadobro ustal, žádný z nich, kteří tam tehdy stáli, už nikdy nespal klidným spánkem."
„A přesto mlčeli plných čtyřicet let," řekla paní Thorntonová hořce, hlasem, v němž se hněv mísil s hlubokým, nevýslovným zármutkem, „a přesto zazdili i tu poslední úzkou skulinu, aby pravda o tom, co učinili, nikdy nevyšla na veřejnost."
Kapitola VI: Salomonův úsudek
Holmes, jenž dosud stál mlčky u okna a sledoval odpolední šero stékající po skle, obrátil se nyní pomalu k celému shromáždění.
„Paní Thorntonová má pravdu v jednom naprosto zásadním bodě," pravil tiše, ale s takovou vahou v hlase, že všechny hovory v místnosti okamžitě umlkly. „Toto nebyl čin jediného zoufalého muže v jediné zoufalé noci, jak by se snad chtělo věřit z útěchy. Byl to čin přijatý, a poté po čtyřicet dlouhých let vědomě udržovaný v naprostém mlčení celou tou ulicí, celou tou spořádanou komunitou lidí, kteří se každou neděli scházeli v témže kostele a klaněli se témuž Bohu milosrdenství, aniž by kdy jediné slovo pravdy proklouzlo z jejich rtů. To je snad nejtemnější, nejtěžší stránka celé této záležitosti, temnější než sama ona noc."
„Co tedy navrhujete, pane Holmesi?" zeptala se paní Thorntonová, hlasem klidnějším, než jsem čekal, jako by v ní hněv na okamžik vyhořel a ustoupil jakémusi únavnému, ale rozvážnému smíru s hrůzou, jež ji obklopila.
Holmes přecházel místností pomalu, ruce sepjaté za zády, tvář ozářenou plamenem lampy do podoby, jež mi v tu chvíli podivně připomínala sochu zamyšleného, starobylého soudce.
„Uvažme fakta beze zbytku citu, byť to bude obtížné pro nás všechny v této místnosti, a zejména pro vás, paní Thorntonová. Muži, kteří spáchali tento čin, jednali z paniky, jaká v roce 1849 sužovala celý Londýn, panice, kterou žádný z nás, kdo osobně nezažil hrůzu epidemie neštovic na vlastní kůži a ve vlastní rodině, nemůže zcela pochopit ani s čistým svědomím zcela odsoudit. To jejich vinu nikterak nezmírňuje, ale vysvětluje motiv, jenž ji zplodil z lidí jinak snad zcela slušných. Jednali kolektivně, a kolektivně poté po čtyřicet let mlčeli, což je snad temnější než samotný čin uzavření domu. Ale hlavní strůjce, pan Cartwright, je již dvacet let po smrti. Ostatní zúčastnění jsou buď zesnulí, nebo, jako pan Henderson zde přítomný, byli tehdy pouhými dětmi, nesoucí dnes jen tíživé břemeno viny svých otců na vlastních, nevinných bedrech."
„Chcete tedy říci, že bychom měli nechat vše, jak je, bez jakéhokoli zadostiučinění?" zeptal jsem se, cítě, jak se ve mně znovu vzedmula stará, ještě neuhaslá zloba.
„Ne, milý Watsone. Říkám, že hledáme spravedlnost, jež má skutečný smysl pro živé, kteří mezi námi dosud dýchají, ne pouhou marnou pomstu nad hroby dávno mrtvých, jež nikoho již nemůže potrestat ani napravit. Paní Thorntonová, navrhuji vám toto: vaši rodiče obdrží důstojný, veřejný pohřeb na Highgate Cemetery, s náhrobkem, jenž bude vyprávět pravdu o jejich smrti – že Thomas Blackwood zemřel jako lékař věrný svému poslání až do posledního dechu, obětí nejen kruté nemoci, ale i zbabělosti a zrady těch, kdo měli být jeho nejbližšími přáteli. Tato pravda bude zaznamenána v archivech Lékařské společnosti jako trvalé svědectví a nikdy již nebude zapomenuta ani zamlčena."
„A pan Henderson zde přítomný?" zeptala se paní Thorntonová, oči upřené na starce, jenž seděl schoulen v křesle jako muž čekající na konečný ortel svého osudu.
„Pan Henderson a další žijící potomci zúčastněných rodin založí a budou po zbytek svých životů, ze svých vlastních prostředků, štědře podporovat útulek a bezplatnou kliniku pro nemocné chudé ve East Endu – přesně na onom místě, kde Thomas Blackwood kdysi věrně sloužil, než jej jeho vlastní sousedé odsoudili k pomalé smrti za dřevěnými deskami. Bude nazváno Blackwoodovým útočištěm a bude po všechny generace, jež ještě přijdou, sloužit tiché, ale trvalé památce jeho oběti."
Henderson zvedl hlavu, tvář zalitou slzami a hlubokými vráskami stáří i viny. „Udělám to, paní Thorntonová, s celou pokorou, jaké je můj starý věk vůbec schopen. Vím dobře, že to nevrátí život vašim rodičům, ani plně neomluví to, co tehdy v hrůze spáchal můj otec a ostatní té strašné noci. Ale bude to alespoň čin, jenž snad částečně napraví temnotu, kterou naše rodiny nesou od té doby jako neviditelné, ale těžké břemeno na duši."
Paní Thorntonová mlčela dlouho, hledíc do plamenů krbu, jako by v jejich tanci hledala odpověď, kterou jí žádný živý člověk na tomto světě nemohl plně poskytnout. Nakonec pomalu přikývla, s výrazem, jenž nebyl odpuštěním v pravém slova smyslu, ale snad prvním, váhavým krokem k němu.
„Souhlasím, pane Holmesi. Ne proto, že bych odpouštěla to, co se stalo – neboť některé věci, obávám se, odpuštění nikdy plně nedojdou, ani po sto letech. Ale proto, že má matka a otec, znala-li jsem je alespoň trochu z toho, co jsem se dnes dozvěděla, by si jistě přáli, aby z jejich strašné smrti vzešlo alespoň nějaké skutečné dobro pro ty, jimž můj otec po celý svůj krátký, ale statečný život tak věrně sloužil."
Epilog: Archiv spravedlnosti
Píši tyto řádky s vědomím, že pravda, možná, nikdy nespatří světlo veřejnosti. Zápisky budou uložené v archivu soukromých případů mého přítele, vedle jiných záhad, jež byly příliš křehké, příliš hluboce lidské, než aby byly vydány na pospas zvědavosti novinářů a jejich čtenářů.
Stalo se tak, jak bylo oné podzimní odpolední hodiny dohodnuto. Thomas a Elizabeth Blackwoodovi byli o měsíc později pohřbeni na Highgate Cemetery, za tichého, důstojného obřadu, pod prostým náhrobkem, jenž nese pravdivá slova o jejich obětavosti i o zradě, kterou toho dávného jara utrpěli od těch, jimž nejvíce ze všech na světě důvěřovali. Blackwoodovo útočiště ve East Endu dodnes stojí a slouží chudým a nemocným toho zapomenutého koutu Londýna, financováno rukama těch, jejichž otcové kdysi zamlčeli svou kolektivní vinu.
A já, sedě nyní u ohně na Baker Street, s tímto rukopisem v ruce, se znovu a znovu ptám sám sebe, zda spravedlnost, kterou jsme oné podzimní noci společně vyměřili, byla vskutku dostatečná – zda čtyřicet let mlčení lze kdy plně vyvážit skutky nápravy, jakkoli upřímnými a štědrými. Holmes, když jsem se ho na to zeptal téhož večera, kdy ono podivné shromáždění konečně opustilo náš byt a ulice pod okny znovu ztichla, mi odpověděl slovy, jež si pamatuji dodnes se stejnou jasností, jako by je pronesl teprve včera:
„Dokonalá spravedlnost, milý Watsone, je přepych, jejž si tento nedokonalý svět zřídkakdy může dovolit. Musíme se spokojit s tím nejlepším, čeho jsme schopni dosáhnout uprostřed trosek, jež po sobě lidská slabost a lidský strach vždy znovu zanechávají. A snad, alespoň v tomto jediném případě, jsme dokázali z hluboké hrůzy vyvodit přece jen záblesk skutečného světla."
Odložil tehdy svou dýmku, pohlédl dlouze do dohasínajícího ohně, a já jsem v tu chvíli s jistotou věděl, že i on, muž chladného rozumu, na nějž jsem se po celá léta spoléhal jako na neochvějnou skálu uprostřed bouří lidských vášní a zločinů, si z domu čísla třináct odnáší cosi, co jej neopustí nikdy zcela, cosi, co občas ještě dlouhá léta poté zahlédnu v jeho očích v tichých chvílích, kdy si myslí, že se nikdo nedívá.
