V červnu roku 2021 jsem jako každé ráno vstal a odjel do práce. Bohužel jsem netušil, že se domů dostanu až před Vánocemi. Jako blesk z čistého nebe se mi do života připletla mozková mrtvice, která ochromila celé moje zdraví i tělo. Ležel jsme 3 týdny upoutaný na nemocniční lůžko neurologické JIP. Lékaři nedávali moc naději tomu, že se domů vůbec dostanu. Manželka za mnou každý den chodila a nosila mi obrázky od našich dvou dětí tehdy synovi bylo 9 a dceři necelých 6 let. Usmálo se na mě, ale štěstí a po třech týdnech mě propustili na oddělení neurologie, kde jsem strávil další dva týdny. Poté následovala rehabilitace nejdříve v nemocnici a pak přejezd do rehabilitačního ústavu. Tady jsem byl celé tři dlouhé měsíce. Vypadalo to všechno nadějně. Z rehabilitací jsem odjížděl na invalidním vozíku, ale ušel jsem pár metrů o chodítku. Doma mi pomáhala manželka Hana (33let) a pomáhá do teď. Celý život jsem byl aktivní. Nikdy jsem nevydržel jen tak sedět doma. Staral jsem se o rodinu. Teď nedokážu nic. Všechny starosti běžného života obstarává žena včetně výchovy našich dvou malých dětí. Mě dováží na pravidelné lékařské prohlídky, cvičí se mnou a pomáhá mi zvládat věci které pro mě byly běžné a teď jsou velmi obtížné. Jako živitel rodiny jsem tedy úplně odepsaný. Všechny starosti a hlavně ty finanční zůstaly na mojí ženě. Už dva roky bojujeme jak se dá. Sám nikam nedojdu a jsem odkázaný na pomoc ženy. Občas se i stydím za to, že mě musí vozit na vozíku a proto se snažím co nejvíce cvičit, abych jí aspoň trochu ulevil. Navíc jsem absolvoval náročnou operaci mozku, která vše jen zkomplikovala. Zase začínám od nuly.
