Můj táta je 27 let na vozíku a rodiče mají dvě děti. Mě (18 let) a mou sestru Áju (13 let) vždy ve všem podporovali, a proto bych teď chtěla podpořit já je.
Ve 20 letech měl můj táta celý život před sebou. Jako každý mladý člověk, měl pocit, že mu celý svět leží u nohou. Tento svět se mu zhroutil prakticky lusknutím prstů, když se jednoho krásného letního dne vyboural na kole tak nešťastně, že si zlomil dva hrudní obratle a přerušil míchu. Od té chvíle žil s jasnou vyhlídkou, že po zbytek života zůstane na vozíku. Skončil se studiem na vysoké škole, ale život zdaleka nevzdal.
Časem se seznámil se svou životní partnerkou Janou. Našel si stálou kvalifikovanou práci v IT. Toužili po dětech a tak jsem se nejdříve narodila já a poté i moje mladší sestra Andrejka. Cestou do práce nás vozil do školy, kam také rád s námi chodil na všechny konzultační dny, rodičovské schůzky atd.
Také jsem vždy za tátou ráda chodila a diskutovala o škole i o věcech, které mě momentálně zajímaly. Vlastně to dělám dodnes.
Kromě práce moji rodiče založili veřejně prospěšnou organizaci. Spolek, jehož krásným hlavním posláním je půjčování jediného bezbariérového obytného vozu v ČR jiným vozíčkářům (https://voziknacestach.cz/).
Dá se říct, že se vlastními silami, přes všechny bolesti, postupně krok za krokem, „postavil na nohy“.
Moji rodiče se delší dobu snaží o vlastní bezbariérový domek. Žijeme v podnájmu v domově seniorů, který vlastní město.
Do tohoto domu se již nic neinvestuje, je na odpis a chátrá. Kvůli nedostatečné bezbariérovosti bytu a poruchovosti výtahu rodiče koupili pozemek, na kterém plánují postavit bezbariérový domek. Před velkým zdražením stavebních materiálů a práce by stál ten samý domek 3 miliony korun. Nyní cena stoupla na 5 milionů. Mí rodiče jsou plně zaměstnaní a ze svých příjmů si mohou dovolit vzít hypotéku na 3 miliony. K dosažení bezbariérového bydlení jim tedy schází 2 miliony.
