Progresivní svalová dystrofie je nemilosrdné onemocnění, při kterém se mění svaly ve vazivo a tukovou tkáň, s postupným věkem tělo stále oslabuje a většina lidí s tímto onemocněním se časem pohybuje na invalidním vozíku. Člověk s touhle nemocí se musí neustále přizpůsobovat tomu, co mu dystrofie ještě dovolí. U mne se nemoc projevila v pěti letech, kdy jsem začal zakopávat a padat na zem, po diagnostikovaném vyšetření jsem začal jezdit do lázní a rehabilitovat, aby se zmírnila progrese. Dětství jsem však prožil ještě v dobré kondici. Větší progrese nastala kolem dvaceti let, měl jsem problémy hlavně s chůzí, výdrž se postupně zkracovala až na „už jen“ pár kroků. Protože jsem moc daleko neušel, rozhodl jsem se udělat si řidičský průkaz v autoškole pro zdravotně postižné a poté jsem si pořídil auto s úpravou na ruční řízení, abych se podíval i dál a neseděl jen doma. Bylo to fajn, řízení mě bavilo a navštěvoval jsem se s kamarády dál vzdálených, jezdil do lázní a navštěvoval místa, kde jsem se předtím nedostal. Ve třiceti to však bylo s pohybem stále horší a nezbylo nic jiného, než si pořídit elektrický invalidní vozík, bez kterého se již neobejdu. S vozíkem přibyly i další možnosti a volnočasové aktivity, jezdil jsem na rekondiční pobyty se spolkem Apropo a přišly i nabídky na vhodné sporty k mému postižení. Oblíbil jsem si Bocciu a Orientační závody pro hendikepované, kterým se doposud věnuji a na kterých mi asistuje manželka. Soutěžím za Sportovní klub vozíčkářů Praha, který nás finančně podporuje, i díky tomu jsme navštívili hodně míst, na kterých se konaly orientační závody, nejen v naší vlasti ale i v zahraničí. Nehodou prozatím vše skončilo, s novým a speciálně upraveným autem bychom se však chtěli navrátit k aktivnímu životu, na který jsme byli zvyklí a „nesedět“ jen doma…
