Pomoc Matyáškovi udělat první krok

Jmenuji se Lucie a jsem maminkou jednoho mimořádně silného chlapečka, který mě každý den učí, co znamená nikdy se nevzdat. Jsem na jeho výchovu i péči sama, ale nikdy jsme nebyli sami úplně – máme sebe, rodinu a obrovské odhodlání nevzdat se, i když cesta, kterou kráčíme, je mnohdy bolestivá a náročná.

Náš příběh – za každým malým pokrokem stojí obrovská láska a boj

Můj syn se narodil předčasně – v pouhém 29. týdnu těhotenství, vážil jen 1330 gramů a měřil 38 centimetrů. Jeho prvním domovem byla jednotka intenzivní péče, kde bojoval o každé nadechnutí. Osm dní byl na kyslíku a já ho nemohla ani držet za ruku. Každý den jsem za ním jezdila z Mladé Boleslavi do Prahy s termo taškou plnou mateřského mléka, protože to jediné, co jsem mu tehdy mohla dát, byla moje láska a síla nevzdat se.

V šestém týdnu života mu lékaři diagnostikovali vážné poškození mozku – periventrikulární leukomalacii. Tím se nám změnil život. Hned po návratu domů jsme začali cvičit Vojtovu metodu, kterou cvičíme dodnes – každý týden v Praze a denně doma.

Postupně přibývaly diagnózy: spastická kvadruplegická mozková obrna, hypermetropie, šilhání, dyslálie… Ale přibývala i láska, odhodlání a snaha dopřát mému synovi ten nejlepší možný život. A on se navzdory všemu směje, krásně mluví, duševně je naprosto v pořádku, a i když jeho tělo neposlouchá tak, jak by mělo, jeho srdce bije obrovskou silou.

V roce 2022 jsme zažili šok – kvůli covidu dostal febrilní křeče, přestal dýchat a byl převezen rychlou záchrankou do nemocnice. Na podzim 2024 podstoupil náročnou operaci kyčlí, kolen a pat – šest týdnů strávil v sádře s rozporkou, jen ležel, mohl se jen mírně posadit při jídle. V tomto období nás dvakrát odvážela rychlá záchranná služba – jednou kvůli kamínku v ledvinách, podruhé kvůli silné dehydrataci.

Po sundání sádry jsme pokračovali ihned na rehabilitačním oddělení v Motole, a pak rovnou do Jánských Lázní. Pravidelně tam jezdíme, stejně jako na neurorehabilitace, hipoterapie, logopedii… Cvičíme, rehabilitujeme, snažíme se.

Syn navštěvuje i běžnou školku, kde je moc šťastný. Ale bez pomoci druhých se už neobejdeme. Neumí sám sedět, neumí chodit, potřebuje pomoc 24 hodin denně. Přesto má v očích radost a snahu – a já chci, aby měl šanci vyrůst v co nejsamostatnějšího kluka.

Do této chvíle jsem všechno hradila sama. Ale síly i finance docházejí a já vím, že už to sama nezvládnu. Proto se obracím na vás – kdo dočetl až sem – s prosbou o pomoc. Každá koruna, každé sdílení, každá myšlenka na nás znamená víc, než si dokážete představit. Pomozte mi dát synovi šanci vyrůst v kluka, který bude i přes svou diagnózu žít důstojný a plnohodnotný život.

Děkuji vám z celého srdce.

Veškeré finanční prostředky, které se podaří vybrat, budou použity především na zlepšení Matyáškova zdravotního stavu.

Konkrétně půjdou na nezbytné rehabilitace, hipoterapie, doplatky za léčebné procedury (jak v lázních, tak i mimo ně) a na aktivity, které podpoří Matyáškův rozvoj. Část prostředků bude pokrývat také pravidelné výdaje – jako jsou léky, pohonné hmoty na cestování k lékařům a na terapie, a další nezbytné výdaje spojené s Matyáškovými potřebami.

Jednou z největších investic, které nás čekají, je automobil upravený pro přepravu elektrického vozíku, a s tím spojené náklady na speciální autosedačku. Elektrický vozík je pro Matyáškovu budoucnost klíčový, protože mu pomůže získat větší samostatnost a umožní mu snadnější pohyb a objevování světa kolem něj.

Pokud se vybere nižší částka, zaměřím se na financování všech nezbytných cvičení a rehabilitací. Pokud by se vybralo více, ráda bych Matyáškovi přizpůsobila pokojíček tak, aby mu vyhovoval nejen teď, ale i jako školákovi.

Děkuji ze srdce všem, kteří nás podpoří – každý příspěvek má velký význam a pomůže Matyáškovi vykročit vstříc lepší budoucnosti.