Představení sbírky
Ahoj, jmenuji se Marek Rybníček a rád bych se v životě osamostatnil. Je mi 27 let a bydlím na chráněném bydlení v Okříškách, které provozuje Domov bez zámku Náměšť nad Oslavou. Narodil jsem se s dětskou mozkovou obrnou, která se projevila formou postižení horních i dolních končetin a měl jsem za sebou několik ortopedických operací kyčlí, kolen a achillových šlach. Nedokázal jsem si svůj život přestavit bez invalidního vozíku, který jsem používal téměř denně, i když jsem zvládnul ujít pár metrů s pomocí francouzských holí.
Komu pomůžeme?
Ve svém životě chci být, co nejvíce samostatný. Pracuji na tom již řadu let. V předchozích letech se mi líbilo, jak mí spolubydlící sami pravidelně vyráží na pivko do místních restaurací a navštěvují různé kulturní akce, ale trápilo mě, že jsem byl vždy závislý na někom, kdo mě na invalidním vozíku odveze. Mé trápení se nelíbilo personálu chráněného bydlení a jednoho dne asistentky udělaly pro mě šokující krok. Jejich nápad mne zpočátku hodně vyděsil, ale můj život se od té doby změnil k nepoznání. Asistentky můj invalidní vozík složily, uklidily do sklepa a sdělily mi „Marku, jestli jsi schopný sám ujít pár metrů s holemi, zvládneš postupně bez vozíku i delší vzdálenosti“. No, a jak řekly, tak se postupně stalo. Začali jsme společně chodit nejdřív velmi krátké vzdálenosti, hlavně v okolí domu, kde bydlím. Postupně jsme trasy prodlužovali a zároveň trénovali moji orientaci v okolí a pravidla bezpečné chůze po komunikacích. Pivko a návštěvy místních kulturních akcí se pro mne postupně staly samozřejmostí kdykoliv, kdy jsem si přál.
Další mou výzvou bylo najít si zaměstnání. Cesta to opět nebyla lehká, jelikož pro mě vhodné zaměstnání se podařilo najít v Třebíči, což je asi 12 km od mého bydliště. A to byla panečku výzva! Hlavou mi proběhly obavy ve smyslu – nikdy jsem nejel sám autobusem, ani vlakem, jak to zvládnu ? Poblíž sídla firmy žádný vhodný autobus ani vlak nezastavuje, jak tam trefím ? Co když se ztratím, nebo se mi něco stane ?
Naučit se cestovat do práce mi trvalo asi dva roky a spousta obav se postupně rozplynula. Zvládnul jsem jezdit vlaky i autobusy, po trase se bezpečně pohybovat a v rámci jednoho pracovního dne nemám problém ujít pěšky asi 5 km, což jsem si nikdy nedokázal ani představit. Moje kondice se změnila k lepšímu. Shodil jsem pár kilo, svaly na nohách i pažích jsou silnější a začal jsem se zajímat o výživu a cvičení. Zalíbilo se mi posilování. Zpočátku jsem se odborně radil s fitness trenérem ve fitcentru, v současnosti už ale navštěvuji fitko se svým kamarádem Honzou, který mi se cvičením pomáhá. Pravidelně cvičím i doma.
K invalidnímu vozíku už se nikdy vrátit nechci. Moc bych si ale přál elektrický invalidní skútr. Hlavním důvodem jsou nákupy. Naučil jsem se samostatně nakupovat potraviny, ale tím, že se musím opírat o obě francouzské hole, nemůžu si větší nákup odnést domů. V batohu zvládnu odnést pouze pečivo, nebo pár velmi lehkých potravin. Mým problémem při chůzi i dále zůstává zimní počasí. Pokud napadne sníh, nebo je lehká námraza, francouzské hole mi podkluzují a cesta do práce je pro mě komplikovaná. Skútr bych rád využíval i k přepravě na místní vlakové nádraží, které je vzdálené asi 1,5 km od mého bydlení. Odtud bych vlakem bezpečně pokračoval do zaměstnání.
