Psal se rok 2017 a s partnerkou Eliškou čekali vytoužené miminko. Vše probíhalo relativně v pořádku, ale po pár měsících po narození se u mé vnučky začaly projevovat divné třesy. Byla trošku jiná, než ostatní děti jejího věku. Pomalejší. S rodiči tak navštívili několik lékařů po celé republice. Po roce přišla zdrcující zpráva: „Vaše dítě má smrtelný vzácný genetický syndrom, nedožije se roku.“ Rodiče jsou však bojovníci a svou dcerku nadevše milují, snaží se jí dopřát potřebné neurorehabilitace, zahraniční léčebné pobyty, lázně, hippoterapie, animoterapie a mnoho dalších možností, které by jejich dcerce Emičce mohly pomoci. Maminka s ní cvičí i každý den doma. Aby byli blíže všem specialistům, rozhodli se překopat celý svůj dosavadní život a přestěhovat se blíže k Praze. Tohle vše je stálo hodně úsilí a bylo to velmi finančně náročné, ale co by člověk pro své dítě neudělal, že? Po roce a půl našli konečně byt poblíž Prahy a vše se zdálo být v pořádku. Veškeré našetřené finance investovali do přestěhování se a cvičení s Emičkou. Bohužel v prosinci loňského roku došlo k první kruté ráně, kterou nikdo z nás nečekal. Emička si doslova prošla peklem, když bojovala o život dlouhé měsíce v nemocnici. Nikdo z nás si nebyl jist, zda vůbec a kdy odejde domů. U mé vnučky došlo k zanedbání péče ze strany profesionálů v nemocnici, a tak skončila na delší dobu v umělém spánku s kyslíkovou podporou. Všechno nás to stmelilo dohromady, ale za jakou cenu. Na to vše, co měla, naštěstí vyvázla téměř bez následků. Díky včasnému zásahu jiných lékařů. Celkem v nemocnici Emička strávila téměř tři měsíce a já jsem šťastná, že se nám vrátila zpět. Je to velká bojovnice a smíšek, co rozzáří den každému.
Aby toho nebylo málo měsíc po tom, co se Emička s maminkou vrátili z nemocnice, je zastihla další krutá rána. Vnučka byla ve školce a poté jeli i s maminkou cvičit na kliniku. Když se však vrátili domů, všude tekla voda. Napřed si říkali, že asi hodně pršelo, ale po vstupu do bytu je čekal pohled, na který do konce života nezapomenou. Bylo to, jak v nejtemnějším zlém snu. Všude se valila voda- ze schodů, z oken, přes terasu, na podlahu. Zapříčinila to závada na vodovodním potrubí, únava materiálu. I když byla rodina pojištěna – škody jsou daleko vyšší, než pokryje pojistka. Přišli o všechen nábytek a moje sladká vnučka i o část kompenzačních pomůcek, přístroje na protahování svalstva nebo autosedačku, do které si ani jednou bohužel nesedla. Vše bylo zatopené a zástupci firem, kteří u nich byli, jim nedoporučili z hlediska bezpečnosti nadále používat pomůcky k účelu, ke kterému slouží. Přišli i o část osobních věcí, které následkem vlhkosti začaly hodně plesnivět. Nemohli s nimi nic dělat do doby, kdy nepřijde někdo z pojišťovny zhodnotit jejich, už tak vážnou, situaci. Verdikt ohledně pomůcek zněl jasně a zřetelně, vše se musí sehnat nové. Kvůli těmto sletovým událostem, se stalo, že můj syn málem přišel o práci a o tak důležitý a jediný příjem domácnosti, jelikož péče o moji vnučku maminku zaměstnává na celý úvazek 24/7, a nemůže si dovolit chodit do práce. A jak se to tak už stává, tak nikdy nic nezůstane u jednoho, další už menší rána bylo jejich auto, které potřebuje akutní opravu, jinak nebudou moci nikam jezdit. Vozí vnučku do školy, na terapie, do lázní – bez auta jsou jako bez rukou. Proto jsem se rozhodla jim, jejich už tak nelehký osud ulehčit, a trochu jim pomoci.
