Příběh Dimovi rodiny

“Před Dimovým úrazem jsme byli docela obyčejná rodina. Žili jme na jihovýchodě Ukrajiny ve městě Slavjansk. My chodili do práce, děti se učily ve škole a navštěvovaly různé kroužky. Dima hrál rád basketbal, chodil na thajský box a stejně jako všichni jeho vrstevníci, rád poslouchal hudbu a trávil čas s přáteli.

7. srpen 2021 změnil naše životy. Rozhodli jsme se strávit čas s rodinou a přáteli na raftech na řece Oskol. Chvilku po příjezdu na místo, Dima skočil do vody. V místě kam po hlavě dopadl, byla řeka mělká. Když jsme ho vytáhli z vody, necítit nohy. Zavolali jsme záchranku a za 3 hodiny už Dima operovali v nemocnici v Charkově. Utrpěl velmi těžké poranění krční páteře, kompresivní zlomeninu obratle C6 a explozivní zlomeninu obratle C7 s útlakem míchy. Od toho dne začal boj o jeho život i budoucnost. V nemocnici nakonec strávil více jak 2 měsíce.

My jsme se mezitím snažili neztrácet naději a nepropadat zoufalství, i když prognózy lékařů nebyly vůbec příznivé. Své síly jsme napnuly ke shánění peněz v rodině i mezi přáteli, aby jsme Dimovi zajistili tu nejlepší rehabilitační péči.

Nakonec jsme měli obrovské štěstí, hned z nemocnice jsme odjeli do rehabilitačního centra v Charkově. Tam Dima poznal, že ani na takhle velký problémem není sám. Naučil se sedět, jíst, čistit si zuby a dělat všechny ty běžné věci, kterých si zdraví lidé ani nevšímají.

Když se vrátil domů, dál pravidelně cvičil s fyzioterapeutem. My jsme však syna chtěli dostat co nejdříve na další rehabilitaci do Charkova. Bylo nám tehdy řečeno, že první rok je z hlediska terapie velmi důležitý, a že šance na uzdravení postupem času klesají. 14. února 2022 jsme se vrátili s Dimou do Charkova.

24. února 2022 nás v 5 hodin ráno probudily výbuchy. Nikdo nevěděl, co se děje. Polovina lékařů a sester se nemohla dostat do práce. Všem pacientům bylo řečeno, aby šli domů, ale silnice již byli uzavřeny a v ulicích probíhaly boje. Ještě ten den jsme byli všichni evakuováni do suterénu. Druhý den přišlo ostřelování rehabilitačního centra. Byla zničena veranda, jídelna i oddělení rehabilitace.

1.března, v den Dimových 17. narozenin bylo město pod raketovým útokem. Po tomto ostřelování bylo rozhodnuto o evakuaci všech pacientů a lékařů. I přesto, že boje pokračovali a situace byla velmi nepřehledná, se nám povedlo opustit město. Domů, do Slavjansku jsme dorazili až po 2 dnech cesty, i když za normálních okolností lze tuto vzdálenost ujet za 6 hodin. Bydlíme v 9. patře 14. patrového domu, výtah byl však po našem návratu vypnutý. Celou dobu houkaly poplašné sirény a my jsme v neustálém strachu čekali, kdy nás začnou bombardovat. Plně jsme si uvědomovali, jak obtížné je dostat se rychle s dítětem na vozíku do krytu.

Rozhodli jsme se, že musíme odjet z města. Měli jsme štěstí, že v té době ještě stále jezdily autobusy. Za 2 dny jsme se dostali do Lvova, za dalších 8 hodin jsme překročili hranice a 14. března dorazili do České Republiky.

Utekli jsme před válkou v naší zemi, jen kvůli našim dětem. Jako všichni rodiče chceme, aby naše děti žily normální život, aby mohly studovat a byly v bezpečí.

Dmytro doopravdy potřebuje vaši pomoc, aby mohl důstojně dostudovat a pokud by se mohl vrátit k basketbalu, byl by asi ten nejšťastnější kluk na světě. Budeme velmi vděční za jakoukoli pomoc a podporu!

Hanna Ruban, maminka”

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Peníze ze sbírky bychom využily na :

•  Přídavný pohon k invalidnímu vozíku, odlehčený, upravený pro člověka s postižením horních končetin, velká pomoc k samostatnosti a nezávislosti.
•  Osobní počítač, vhodný pro online výuku, nutný k ukončení střední školy a potřebný ke studiu IT na vysoké škole
• Rehabilitace a kompenzační pomůcky (stojan, podsedák, dlahy,….)

V případě, že nebude vybrána celková částka, upřednostníme Dmytrovo vzdělání a zakoupíme výkonný počítač.

V opačném případě mu splníme sen a pomůžeme mu vrátit se k milovanému sportu, k basketbalu a za vybrané peníze pořídíme speciální sportovní vozík.

Z celého srdce děkujeme!