Můj bratr se jmenuje Jaroslav a na vozíku je po pádu z výšky již od roku 2008, tehdy mu bylo 34 let.
S diagnózou KVADRUPLEGIE, zůstal ochrnutý od oblasti prsou s částečnou funkcí horních končetin, s prsty na rukou nehýbe vůbec a trpí chronickými záněty kyčlí.
Trvalo dlouho, než se on sám i celá rodina smířila s tím, že už nikdy nebude chodit a zbytek života stráví na invalidním vozíku. Bratr je silnější, než si on sám myslí, přes veškeré zdravotní komplikace, deprese, nespočet operací, které prodělal, vše zvládl.
V nemocnici našel novou lásku Věrušku s dcerou Aničkou, novou rodinu, se kterou je šťastný a má opět chuť do života.
Bratr byl aktivní sportovec, miluje všechny sporty, hrál fotbal a dokonce i ochotnické divadlo. Po ukončení gymnázia chtěl studovat na filozofické fakultě, což mu nevyšlo a pracoval s otcem jako lešenář.
Bohužel zdravotní komplikace se koncem minulého roku ukázaly v plné síle znovu, tentokrát šlo o selhání plic. Následoval rychlý zásah ARA, uvedení do umělého spánku, intubace a hodně špatné prognózy ohledně návratu funkce plic. Po týdnu zavedli bratrovi tracheostomii a musel být trvale napojen na podpoře dýchání. Zdravotní stav se horšil i vznikem obrovských dekubitů a silnými záněty kyčelních kloubů. Následoval převoz na oddělení ARA s následnou péčí. Péče na tomto oddělení zachránila mému bratrovi život. Tímto bych chtěl i oddělení Anesanu v Českém Brodě moc poděkovat. Bratr opět bojoval, bylo to pro něj opravdu těžké, s velkou podporou lásky a péče své partnerky Věrušky, která za ním jezdila denně a pomáhala mu překonat toto těžké období. Vše zvládl.
Po 3 měsících hospitalizace, byl bratr propuštěn do domácí péče Věrušky. Ta musela na delší dobu přerušit své zaměstnání, i když pracuje jen na pár hodin, na zkrácený úvazek, ale péče o bratra byla a do teď i je opravdu velmi náročná, jak psychicky, fyzicky, tak i časově. Vzniklé dekubity se pomalu hojí, převazy jsou potřeba dělat denně, záněty kyčlí způsobily otevřené defekty až na kloubní pouzdra a hluboké až 10cm. Tyto dekubity bratrovi způsobují velké křeče při jakékoliv manipulaci a polohování, ale hlavně jízda na vozíku po nerovném terénu.
Veškerá péče na léčbu dekubitů a všech potřebných pomůcek, je i přes pomoc pojišťovny, finančně hodně náročná.
Hlavně z tohoto důvodu jsem se rozhodl pokusit se rodině bratra pomoci. Bratr už vzdal veškeré pokusy jezdit na vozíku ven a uzavřel se pouze mezi 4 stěny domu.
Sám a bez křečí zvládne pohyb na vozíku pouze na rovném povrchu, bohužel terén u domečku připomíná spíše tankodrom. V létě ještě vyprahlou Saharu a pomoc s přesunem vozíku nezvládá už ani Věruška sama – potřebuje pomoc další osoby, jeden před vozíkem táhne, druhý vozík tlačí a do toho pauzy pro obrovské křeče bratra při každém najetí do dolíku nebo překonání drnu trávy.
