Lesk sazí je sbírka, která vznikala mezi roky 2020 a 2024. Jsou do ní zařazené básně z neveselých časů covidových a také z období, ve kterém se celá naše rodina vyrovnávala s těžkou nemocí mojí ženy. Zároveň jako jistá protiváha se ve sbírce objevují texty inspirované chůzí konkrétními krajinami a ke konkrétním místům, nejčastěji krajinou Českého Meránu a přilehlé Čertovy hrbatiny. Ale nachází se v ní i básně napsané za letních pobytů na chalupě v Kostelní Myslové u Telče či inspirované fotografiemi Jana Reicha. Přestože knížka zrála poměrně dlouho, jedná se o svazek útlý, podrobený celkem přísnému výběru. Níže najdete tři pro sbírku typické ukázky.
+++
Sníh,
čistý jak líh,
z načaté oblohy
padá nám pod nohy,
pod nimi se nešpiní,
roztává dřív,
nežli navane
do hlubokých závějí
+++
Tvoje dlouhé
černé vlasy
jsme nejdřív jen zkrátili,
abychom pomohli klukům
od jejich strachu,
od jedné hrůzy
mezi jinými hrůzami,
které od toho léta
drtily
jejich myšlenky,
třásly se
v jejich otázkách,
jak bude jejich máma
vypadat bez vlasů?
Ještě jsi zkrásněla
Dohola,
jsem tvoji hlavu ostříhal
až před chemoterapií
Teprve teď
se ukázalo,
jak jsi zesláblá,
vyhublá
na kosti,
na kůži
a na oči,
na oči už ne rozšířené září,
ale propálené
do bezedna
+++
Z Myslkova pokračuje vzhůru buď jistá cesta po asfaltce, nebo nejistá cesta po lesem porostlém hřbetu. Tedy jdu lesem. Jste-li tu poprvé, a tedy bez gps, protože s navigací jde tu vaši vlastní cestu vždycky už někdo před vámi a za vás, budete bloudit. Ostatně budete bloudit, i když tu nejste poprvé. Náhle vás sevře neprostupné křoví, rádi byste jako v pohádce vyšplhali na strom a rozhlédli se po cestě. Ale nejste v pohádce a po kmenech smrků bez větví nevylezete nikam. V houštinách před vámi začíná to praskat pod větší a větší zvěří. Víte sice, že žádný druh choroše ústa nemá, ale teď ve vlhkém temnu je na vás všechny otevírají. Je třeba si pamatovat znamení, křivku břízy, tvář kamene, postavu kopřivy v cestě. Pak můžete objevit myslkovský obětní kámen. V obětních miskách namísto krve voda tu odráží tančící, vířící listí, poutě oblaků. V posvátném tichu, v posvátném odevzdání v miskách tu tlejí větvičky, listy, pecky, obětiny přinesené větrem, ptáky. A v měkkém mechu obtisklé poznáváte obliny nahého a jenom vám povědomého dívčího, ženského těla. Jste u cíle. Jen a jen vaší cesty.
