Ondrášek byl odmalička veselé, živé, hyperaktivní dítě. Běhat se naučil ještě než měl rok a od té doby se prakticky nezastavil. Ve čtyřech letech jezdil na kole, na skateboardu, na inline bruslích…neznal strach a do všeho šel po hlavě. Kolikrát jsem si říkala, že se bojím, abych ho vůbec ve zdraví vychovala, než dostane rozum.
V březnu letošního roku se vzbudil a nemohl se postavit na nožku. Přilezl za mnou po čtyřech a říká: " Maminko, mně se rozbila nožička. Bolí." Utěšovala jsem ho, že má jen růstové bolesti a že to přejde. Ale nepřešlo to, tak jsme šli na ortopedii. Po rentgenu nás okamžitě hospitalizovali a na druhý den svolali ortopedické konzilium. Diagnóza – Morbus Perthes. Rozpad hlavice stehenní kosti v kyčelním kloubu. Moje veselé dítě, které prakticky neumělo chodit, jenom běhat, skončilo ze dne na den na invalidním vozíku.
Nastalo těžké období. Ondra nemoc těžko snášel, navíc nemohl do školky za kamarády, uzavřel se do sebe, a byl na tom psychicky velmi špatně.
Začali jsme navštěvovat fyzioterapii v rehabilitačním centru, aby noha, na kterou nesmí stoupat, zůstala pohyblivá. Prostudovala jsem si různé materiály a dostupné informace, jak mu nejlépe pomoc. Naučila jsem se s ním dvakrát denně cvičit. Hodně jsem si slibovala od lázeňského pobytu, že mu pomůže. Bohužel po absolvování poloviny pobytu dostal Ondrášek covid a museli jsme ukončit léčbu. Podle slov pojišťovny už nemá na další pobyt nárok. Zrovna tak rehabilitace.
Zůstává tak všechno na mě. Vychovávám své dvě děti sama, k zaměstnání jsem měla vždy různé přivýdělky a do propuknutí Ondráškovy nemoci nám nic nechybělo. Kvůli péči o něj jsem ale veškeré přivýdělky musela ukončit a zůstává nám pouze jeden příjem, který nás sice uživí, ale už nestačí pokrýt potřeby na Ondrovu léčbu, na rehabilitace a na další jeho potřeby.
