Pomohli jste pětičlenné rodině po ztrátě táty antropologa a archeologa

Život lidský je úžasné dobrodružství, jen je to s ním těžké, protože se bohužel řídí logikou, jejíž smysl člověku většinou uniká. Jak si jenom vysvětlit to, že většinou každá věc dopadne jinak, než člověk předpokládá, nebo přinejmenším doufá. Například když si tak jeden říká, že situace je špatná, že už přeci hůř být nemůže, ukáže se brzy, že může být ještě stokrát hůř. A nebo když je naopak člověk přesvědčený, že se všechno daří a je na dobré cestě, vzápětí zjistí, že i ta nejlepší cesta může vést do pekla. A někdy třeba člověk vlivem událostí a jednání druhých zmalomyslní a nabyde dojmu, že jen on sám samotinký musí držet celou tíhu světa. A pak se ohlédne a zjistí, že za zády mu tu tíhu pomáhá nadnášet spousta a spousta ochotných rukou. Vždycky je to jinak, než si člověk myslí, ale vždycky tu naštěstí bude i ta naděje v lepší zítřek, ta která dává člověku sílu pokračovat. A právě tu naději dostala ve formě této sbírky naše rodina od vás všech.

Naději a prostředky, díky nimž se zvládne odrazit od toho dna, na kterém se na konci loňského roku z čista jasna ocitla. A nádavkem také přesvědčení, jak úžasné stvoření je přese všechno člověk. Bytost, která se dokáže nejen podělit o kus svého majetku, ale dokáže několika málo slovy povzbudit, dojmout i rozesmát. Vzkazy, které jste mnozí ke svým darům připojili, byly nádherně osvobozující a ty, které se týkaly přímo Ládi, pak dokázaly znovu připomenout nejen mně, ale hlavně našim dětem jedinečnost povahy jejich táty, kterou snad mohla nemoc svým rychlým a agresivním průběhem poněkud překrýt. Jen díky vaší nezištnosti nepřijdou moje děti kromě táty ještě i o další svou dosavadní jistotu – dům, kde od malička bydlí a vyrůstají, kde jsou zvyklé, mají své kamarády, bezvadné paní učitelky i skvělé sousedy. Bez peněz od vás bych jen stěží byla schopná doplatit hypotéku.

Jim i vám všem vděčím za hrozně moc, ale nejvíc ze všeho vám děkuji za své děti. Z vlastní zkušenosti, neboť opravdu divnou shodou okolností jsem sama ztratila tátu ve stejném věku, jako jsou mé dvě mladší děti, bohužel dobře vím, že smrt vás v jedné krátké chvíli připraví nejen o milovanou osobu, ale i o kus dětství, protože k dětství patří bezstarostnost a důvěra v okolní svět. A právě ty ztratíte. Ale troufám si tvrdit, že díky vám mé děti o své dětství nepřijdou. Přinejmenším jste jim zachránili jejich důvěru v lidi a svět vůbec. Velmi dobře vědí, kolik lidí nezůstalo k jejich neštěstí lhostejných a s dětskou upřímností žasnou, kolik jich podalo pomocnou ruku, aby oni svou ztrátu pocítili co nejméně. A já pevně doufám, že alespoň část dluhu vůči vám se mi podaří splatit, když z nich vyrostou silní, přímí a empatičtí lidé, bytosti se srdcem tak širokým, jako je to vaše. 

Martina Šmejdová