Jak to celé vzniklo?
Tato sbírka je určena pro rodinný zvířecí útulek na Ukrajině a peníze budou použity na pomoc zvířatům (viz detail níže).
Je listopad 2022, jsem na 7 denním pobytu ve tmě, abych na sebe nechala působit samotu a ticho, které umí tak dobře hojit, ale i zraňovat. V duchu plánuji své další “dobrodružství” a jediné, co vím, je to, že chci jít pěšky. Kam to ale bude? Island, Španělsko, Kanáry, Balkán? Nevím, nějak to furt není ono a ani jedno z toho mě neuspokojuje.
Mimo jiné jsem stále v myšlenkách na Ukrajině, kterou v únoru 2022 napadlo Rusko. Často se vžívám do situací lidí a jiných bytostí v nouzi a představuji si, že jsem na jejich místě. Jako bych tu bolest prožívala také. Přemýšlím i nad nevinnými zvířátky, která k tomu přišla jako slepá k houslím, a často mezi ty nejdůležitější věci, co si lidé balí s sebou při útěku před válkou, nepatří. Cítím bezmoc a trhá mi to srdce. Usínám… a pak se probudím uprostřed živého snu, díky kterému teď píšu tyto řádky.
Ve snu utíkáme před válkou, vše je jak ve zrychleném filmu. Balíme to nejdůležitější, sedáme do přeplněného auta a za všudypřítomného hluku a sirén šlapeme na plyn.
Všímám si na krajnici krabice, ve které se něco hýbe, a křičím, ať okamžitě zastavíme. Vybíhám z auta a v krabici nacházím pohozené pejsky a koťata, které jsou v příšerném stavu. Beru je do auta a oznamuji, že musíme najít veterinu, vzít je s sebou, no prostě něco udělat! Jako odpověď ale přichází to, co slyšet nechci: “Nemůžeme je vzít, musíme rychle jet, je to tu nebezpečné a nemáme čas hledat veterináře. Musíš je tu nechat”.
“Co?? neeeeeeee, to přece nemůžu, to nejde…!”
Střih a odjíždíme. Nechala jsem je tam, nepomohla jsem jim. Je mi nanic, bezmoc jako blázen. A přesně s tímto pocitem se v slzách probudím a hned mi hlavou proběhne myšlenka: Svoji cestu spojím s pomocí pro zvířátka na Ukrajině. Cítím, jak mi v té absolutní tmě září oči a já s jistotou vím, že to je to ONO, co potřebuji udělat. Že ta cesta bude na Ukrajinu, a to konkrétně ke mně DOMŮ, vyplyne z mého putování s jedním moudrým člověkem, který je první osobou, kterému se s tímto nápadem svěřím.
A proč zrovna zvířata? Protože k nim mám jednoduše blízko, dávají nám bezprostřední lásku a jsou to ti slabší a bezmocnější. A já jsem přesvědčená, že úlohou nás silnějších je pomáhat těm slabším. Pokud tato věta rezonuje i s vámi, budu moc ráda za jakýkoliv příspěvek tomuto projektu.
Délka trasy bude cca 560 km. Úryvky z cesty můžete sledovat na mém Instagramu.
Můj příběh ve zkratce
Narodila jsem se v malé horské vesničce v Zakarpatské Ukrajině, kde jsem vyrůstala do svých 10 let. Poté jsem se přestěhovala s mamkou do Roudnice nad Labem a následně jsem v Praze, kde dodnes žiju a pracuju, vystudovala magisterské studium. Na Ukrajinu za rodinou (maminka je ze 14 dětí a tak si představte ten počet :)) jezdím pravidelně alespoň jednou za rok, a naposledy jsem tam byla těsně před začátkem války.
Jsem hodně citlivý člověk, který nemůže jen tak sedět na místě a nic nedělat. Proto když to “vypuklo”, dobrovolničila jsem na Ministerstvu ČR jako překladatel, tlumočník a pomáhala ukrajinským uprchlíkům s dokumenty a s čím bylo potřeba. Pravidelně přispívám také na různé sbírky. Nepřišlo to ale až s příchodem války v mé rodné zemi. Už od malička mi mamka opakovala: “Alinko, nemůžeš pomoci všem”. Já nechápala proč a hrozně mě to mrzelo. Nemohla jsem projít okolo člověka bez domova, aniž bych mu nehodila nějakou svoji korunu z kapesného, pravidelně jsem také krmila zvířata svoji svačinou do školy. Dělá mi ale radost i taková maličkost, jako je pomoc starším lidem s nákupy, přejít bezpečně cestu a nebo jen poradit s nasměrováním.
O útulku a na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?
Hned jsem měla jasno, komu pomohu, protože od začátku války pravidelně finančně přispívám na maličký domácí útulek, který si mě sám našel (na sociálních sítích). Jsem s nimi už delší dobu v kontaktu, sleduji jejich práci, pokroky, motivaci a jejich velikánské srdce je mi velkou inspirací.
Ivan, majitel útulku:
“Zvířata jsem miloval od dětství. Přinášel jsem domů potulné pejsky a kočičky, o které jsem se staral, a když jsem trochu dospěl, tak jsem všechna toulající se zvířata krmil.
V dospělosti jsem si je už mohl dovolit vzít k sobě, postupně přibývali další, a se začátkem války jich přibylo nejvíc. Momentálně máme 17 pejsků a 19 kočiček, kteří bydlí s námi na okraji vesnice v Ivano Frankivsku. Náš malý rodinný útulek spravuji se svoji ženou (veterinářkou) a synem. Stále se také snažíme krmit i toulavé psy a kočky, které si bohužel v tuto chvíli nemůžeme dovolit vzít sobě.
Kromě granulí, krmiva, kastrace, očkování a dalších veterinárních nákladů bychom chtěli také co nejdříve udělat rekonstrukci. Tento rok také plánujeme rozšířit a ohradit výběh na zahradě, aby bylo možné pejsky vypouštět z klecí, jelikož venčení zabírá spousty času.”
Instagram útulku: @domashnii_mini_pruit
