„Mlčet bolí. Vyprávět uzdravuje…“
Dlouho jsem mlčela.
23 let.
Stud, strach a bolest mi svazovaly hlas. Nosila jsem v sobě příběh, který jsem se bála komukoli říct. Příběh, který měl zůstat navždy pohřben. Až jednoho dne už to nešlo dál. Byly to okolnosti, které mě přinutily promluvit… ale psaní bylo to…co mne uzdravilo.
Napsala jsem knihu Pavlínko vyprávěj. Upřímnou, syrovou, citlivou. O tom, co se dělo za zdmi mého domova. Domova, který měl být bezpečným přístavem. Píšu nejen o bolesti, ale i o naději. O cestě z temnoty. O hledání klidu. Tuto knihu nevydalo žádné nakladatelství. Vydala jsem ji sama. Ne pro slávu. Ale protože jsem cítila, že někdo tam venku možná právě teď prožívá něco podobného a hledá cestu ven – potřebuje slyšet, že v tom není sám.
A víte co? Kniha si našla svou cestu. Začali mi psát lidé, telefonovat. Sdíleli své příběhy. Děkovali. Někdo řekl, že díky knize poprvé po letech v noci klidně usnul. Jiný, že po přečtení sebral odvahu odejít. Další mi pověděli svůj příběh a vykročili za lepšími zítřky. Další mi řekl, že si uvědomil vlastně, že žádné problémy nemá a má úžasnou milující rodinu. Že mi děkuje, že jsem mu otevřela oči.
A já jsem pochopila, že mělo smysl psát.. Že jedno svědectví může změnit víc, než jsem kdy doufala. A že to nemůže skončit jedním dílem. Protože bolest, kterou jsem kdysi nosila v sobě, dnes může pomáhat jiným. Svůj život jsem otevřela světu – ne proto, že je dokonalý, ale proto, že je skutečný…
Proto teď s pokorou prosím o vaší pomoc. Aby mohl vzniknout druhý díl – pokračování, které ponese dál světlo a naději. Můj příběh je otevřený. Dávám ho světu – těm, kdo se zatím bojí promluvit.
Děkuji, že pomáháte knize nést světlo tam, kde bylo příliš dlouho ticho.
