27. 3. 2023 10:13
Děkujeme všem dárcům!
Ještě jednou děkujeme všem, kteří přispěli na Aničku.
Anička si celé sbírky nesmírně váží a doufá, že už bude jenom lépe a lépe. Cítí se dobře a svůj boj nevzdává, dělá pokroky a zapojuje se do normálního života. Díky vybraným penězům si bude moci například upravit auto nebo zrekonstruovat bydlení, aby bylo její budoucí fungování jednodušší. Sbírka se ale hlavně využije na rehabilitace a zapojení se do normálního fungujícího života. A to celé jenom díky vám, dárcům.
Všechny z celého srdce zdravíme a ještě jednou velké díky všem!
Sbírka se týká mladé a nadějné cyklistky, které se stal jeden nevinný závod osudovým. Místo dobrého umístění si bohužel přivezla ochrnutí od pasu dolů a nyní se musí vypořádat s novým životem. Rehabilitace, cvičení a snaha o vytvoření nového zázemí, ve kterém se bude cítit dobře a bude v něm moci fungovat.
Ahoj, jmenuji se Anička a je mi 22 let. Od malička se věnuji sportu. Přes volejbal, judo, atletiku nebo třeba i hokej, jsem se dostala k cyklistice. V šestnácti jsem si zkusila pár XC závodů a postupně propadala i dalším cyklistickým disciplínám. Není kolo, které by mě nebavilo, ale nejvíce mě baví létat vzduchem a sjíždět skály.
Minulý rok jsem začala jezdit enduro, ale protože ráda zkouším nové věci, přihlásila jsem se letos i na dva závody v downhillu. Tímto způsobem jsem se dostala i k fourcrossu. Tady u nás na severu v Jablonci nad Nisou se jezdí jeden z nejznámějších závodů této disciplíny, a protože mi nic neuteče, rozhodla jsem se zúčastnit i tohoto. Podařilo se mi ho vyhrát a to byl pro mně signál zúčastnit se i dalších světových pohárů ve fourcrossu. To jsem ale ještě nevěděla, že to pro mě skončí tak nešťastně.
Ve Val di Sole, kde se pořádaly poslední dva svěťáky ve fourcrossu, jsem v jednom z nich ošklivě spadla. Z místa mě odvezl vrtulník do nemocnice v Trentu. Ještě tu noc mě odvezli na sál, kde mě operovali přes sedm hodin. Měla jsem rozdrcené dva obratle a zlomená čtyři žebra. Jedno z nich mi propíchlo plíce, a tak jsem byla týden na dýchacích přístrojích. Při tomto úrazu jsem zároveň od pasu dolů ochrnula. Doktor mi sdělil, že nemám poškozenou míchu, ale je tam otok, který ji utlačuje.
Po dvou týdnech v Trentu mě převezli do Motola v Praze. Tam mi oznámili, že to není dostatečně zpevněné, a proto mě budou ještě dvakrát operovat. Po dvou týdnech, kdy jsem kolovala po všech možných odděleních jsem nakonec doputovala na spinální jednotku, kde mě začali konečně rozhýbávat. Po měsíci jsme měli schůzku s ošetřujícími doktory. Ty mi oznámili, že už nebudu chodit. Tuto zprávu jsem čekala již dřív, ale stejně mě to dostalo. Začala jsem si v duchu říkat: „Tohle není konec!”
Tato dobročinná sbírka spadá pod veřejnou sbírku založenou pořadatelem a je pořádaná ve prospěch příjemce.
