Představení sbírky
Jmenuji se Kateřina a jsem maminkou roční Natálky, která přišla na svět neplánovaně a předčasně ve 28. týdnu těhotenství. Hned po porodu musela bojovat o život. Nedýchala, byla oživována, prodělala těžkou sepsi, septický šok a oboustranné krvácení do mozku III. stupně.
Dnes je Natálka doma, ale její cesta je stále velmi náročná. Má výrazně opožděný psychomotorický vývoj, epilepsii, potíže se zrakem a potřebuje intenzivní rehabilitace, léky, vyšetření i pravidelné cesty za specialisty do Plzně a Prahy.
Prosím o pomoc především na pořízení spolehlivého automobilu, který nám umožní cestovat za lékaři a terapiemi bezpečněji, pohodlněji a s menší fyzickou i časovou zátěží. Každá ušetřená hodina na cestách pro nás znamená více času spolu, více energie na cvičení a více prostoru pro Natálčin další pokrok.
Komu pomůžeme?
Pomůžete malé Natálce. Holčičce, která se narodila příliš brzy a od první minuty svého života musela bojovat způsobem, jaký by žádné dítě nikdy nemělo poznat.
Když jsem se po akutním císařském řezu probudila na operačním sále, nevěděla jsem, jestli moje dcera žije. Jediné, na co jsem se dokázala zeptat, bylo: „Je v pořádku?“ Odpověď nepřišla. Až později v noci mi lékařka řekla, že se Natálku podařilo „nahodit zpátky“.
Druhý den jsem ji poprvé viděla v inkubátoru. Byla maličká, oteklá s těžkou infekci, napojená na přístroje a sama nedýchala. Všude kolem pípaly monitory, lékaři a sestry chodili tiše kolem jejího lůžka a já stála vedle ní s pocitem, že se mi zastavil svět. Chtěla jsem ji vzít do náruče, přitisknout ji k sobě a říct jí, že už bude dobře. Nemohla jsem. Mohla jsem jen stát, dívat se a doufat, že přežije další den.
Natálka po porodu nedýchala a musela být oživována. Potřebovala invazivní i neinvazivní dechovou podporu, prodělala těžkou sepsi a septický šok, dostávala výživu i léky nitrožilně, krevní transfuze a řešil se také uzávěr tepenné dučeje. Jednou z nejtěžších komplikací bylo oboustranné krvácení do mozku III. stupně.
Každý den jsem za ní chodila, četla jí, povídala jí a opakovala jí, že je statečná. Slíbila jsem jí, že udělám všechno pro to, abychom jednou odešly domů spolu. Večer jsem usínala se strachem a ráno se budila s jedinou myšlenkou: ať tam ještě je. Ať dýchá. Ať přežije.
Když jsme se konečně dostaly domů, nepřišel jen klid a úleva. Přišel i strach. V nemocnici byli kolem nás lidé, kteří věděli, co dělat. První noci jsme s tatínkem téměř nespali. Poslouchali jsme každý její nádech, sledovali každý pohyb a báli se každého ticha.
Dnes je Natálce rok. Její psychomotorický vývoj je výrazně opožděný, přibližně na úrovni pětiměsíčního miminka. Stále nesedí, neleze ani se neplazí. Obtížně fixuje oči, nosí brýle a má epilepsii. Každý den cvičíme, rehabilitujeme, podáváme léky, jezdíme na kontroly a hledáme další možnosti, které by jí mohly pomoci a dát šanci na plnohodnotný život.
Náš běžný den není jako u jiných rodin s ročním dítětem. Je plný intenzivních rehabilitací, příprav na vyšetření, balení věcí, přesunů, korigování epileptických záchvatů, čekání v ordinacích a snahy zachytit každý malý pokrok. Pro jiné dítě může být samozřejmostí otočit se, posadit se nebo se podívat na maminku nebo tatínka. Pro Natálku jsou to velké kroky, na které čekáme s obrovskou nadějí.
Natálka si vybojovala život. Teď bojuje za každý další krok, pohyb, pohled i možnost být jednou co nejvíce samostatná. My budeme bojovat s ní. Nechci, aby jí vzdálenosti, únava a nedostatek prostředků braly šanci na péči, kterou potřebuje. Chci, aby měla možnost dostat se všude tam, kde jí mohou pomoci.
