První potíže začali Emičce v listopadu 2024. Dostala streptokokovou angínu s vysokými horečkami,po které ji začali bolet záda. Začali jsme běhat po vyšetřeních a rehabilitacích. Po cvičení se bolest zhoršovala a stěžovala si na zvláštní necitlivost v nohou. Při procházce si zvrtla několikrát nohu,v obchodě upadla na zem.....1. 1. 2025 jsme jeli poprvé na pohotovost,protože bolest už byla hrozná. 6. 1. jsme měli neurologické vyšetření,kde nás objednali na MR, které bylo až za 14 dní. Stav Emičky se ale hodně zhoršil a 8. 1. jsme jeli v noci na pohotovost znovu,protože už z bolesti zvracela. Poslali nás opět domů…není místo…volejte neurologovi a změňte medikaci…9. 1. jsme volali rychlou záchrannou službu,která Emičku odvezla na dětské oddělení. 11. 1. proběhla MR,kde ji našli ,,nějaký útvar" uprostřed míchy…hned na druhý den byla převezena do FN Ostrava a začal boj s časem. Další MR, další vyšetření, jedna kapačka za druhou.Každý den se příznaky zhoršovali…necítila nožky víc a víc až přestala cítit vše od pasu dolů.
16. 1. podstoupila operaci ,kde ji odstranili nádor ( gliální tumor),který ji tlačil na míchu. Při tom všem neštěstí se na nás usmálo trochu štěstí a tumor byl nezhoubný 🙏 Navíc Emičce našli v hlavičce 2 malé kavernomy, které jsou ale naštěstí pod kontrolou,dále se sledují a bere potřebné léky.
Po operaci se Emička zotavovala velice dobře,s úsměvem na tváři a maminkou,kterou měla po celou dobu u sebe se každý den snažila dělat postupně krůčky k uzdravení. Měsíc jezdila 5× v týdnu do hyperbarické komory, rehabilitovala,postupně si začala sedat,pak stoupat…to bylo velice náročné,protože se jí u toho dělalo špatně. Pak ji převezli na spinální jednotku,kde se začala učit přesuny na vozíček a soběstačnost. Každý den s nadějí,úsměvem na tváři a knihou v ruce ❤️
Pak přišla na řadu léčebna a intenzivní program rehabilitací zase na spinální jednotce. Tam udělala svůj první krok …se speciálními dlahami. Chodila každý den…odřené lokty do krve…ale šla…nikdy to nevdala…ani přes bolest, pláč… máma s tátou ji říkají,,ty naše malá bohyně "
Po půlroce jsme se konečně dostali domů…snažíme se co nejvíce cvičit doma,ale odborné fyzioterapie jsou nejdůležitější.
Od září nás čekají hipoterapie, aplikace elektroakupunktury a fyzioterapie.
A jaká je prognóza? U poranění míchy vždy nejistá… Nikdo vám neřekne do jaké míry se zlepší nebo nezlepší. Je to o síle a chuti bojovat a vybojovat vše. Ale Emička je mladá, úžasná,bojující slečna plná optimismu,která má rozhodně chuť vytřískat z toho vše co půjde. Názory lékařů jsou různé…má ale šanci a my by jsme ji chtěli dát vše co bude možné k jejímu návratu do normálního života se svými vrstevníky, jejímu vysněnému studiu a radosti z každodenních činností.
