Pomohli jste Adamovi s pořízením nového invalidního vozíku

Ahoj. Jmenuji se Adam Krejčiřík, je mi 26 let a trpím Friedreichovou ataxií – vzácným genetickým onemocněním, které způsobuje odumírání nervů. To vede ke ztrátě koordinace pohybů, ovlivňuje chůzi, řeč, sluch, zrak a celkově se můj fyzický stav postupně zhoršuje.

Narodil jsem se v roce 1998 jako zdravé dítě a vše se zdálo v pořádku. Od mala mě zajímalo všechno, co se dalo řídit, a pokud to mělo motor, přitahovalo mě to jako magnet. U babičky jsme měli malé hospodářství, kde jsem mohl díky tátovi řídit traktor už od školky. Traktory, auta a motory mě fascinují dodnes. Snažím se stále řídit sám, ale pak přišel druhý stupeň základní školy a s ním i první problémy s koordinací pohybu.

Byl jsem vždy skvělý ve sportu – když se něco hrálo, šlo mi to, a pokud se běhalo, byl jsem první nebo hned za nejrychlejšími. Postupně se ale situace změnila. Z prvního výběru do týmu jsem se stal posledním a nakonec jsem nehrál vůbec. Začalo dvouleté kolečko po doktorech, kteří nevěděli, co mi je. Moje pohybové schopnosti se dál zhoršovaly, a tak se ze sportovce stal „nešika“. Až ke konci základní školy mě poslali na genetické testy a po dlouhých letech nevědomosti mi lékaři diagnostikovali Friedreichovu ataxii. Nedokázal jsem si tehdy vůbec představit, co mě čeká.

Uvědomoval jsem si, že nejsem jako ostatní, ale zatím se to týkalo hlavně sportu a horší chůze ve tmě. Alespoň jsem už věděl, proč mi některé věci nejdou jako dřív. Po základní škole jsem nastoupil na zemědělskou střední školu, obor agropodnikání – mým snem bylo pracovat v zemědělství jako řidič traktoru. Aby toho nebylo málo, v prvním ročníku mi operovali skoliózu a odešel jsem z nemocnice s tyčkou v zádech. Po operaci se můj zdravotní stav začal rychle zhoršovat, chůze mi dělala čím dál větší problémy a na sport už jsem mohl zapomenout.

Ve škole se mi nejdřív smáli kvůli mé nešikovnosti a špatné chůzi. To se změnilo, když se dozvěděli, o co jde – a navíc se špatně šikanuje někdo, kdo má skoro dva metry a cvičil natolik aktivně, že měl sílu i svaly. Zlom nastal asi po půl roce, když jsme měli tělocvik a cvičili jsme na hrazdě. Udělal jsem přes 20 shybů, zatímco nejlepší z ostatních zvládl jen polovinu. Tím jsem si získal respekt a obdiv.

Ke konci školy už jsem chodil velmi špatně a rodiče mě začali vozit autem. Školu jsem úspěšně dokončil a v roce 2018 odmaturoval. Pro maturitní vysvědčení jsem si s velkým úsilím došel ještě po svých, ale v létě už přišel můj první vozík. Asi po roce jsem dostal i elektrický vozík, který mi opět umožnil svobodně se pohybovat.

Dnes už mi ale mechanický vozík z roku 2018 nesedí a potřebuji nový. Chci si zároveň usnadnit život elektrickým pohonem, který by mi umožnil používat vozík jak manuálně, tak s pohonem. Elektrický vozík je totiž velký a těžký, takže se špatně přepravuje.

Nový invalidní vozík s elektrickým pohonem mi výrazně zlepší nejen pohyblivost, ale i psychickou pohodu. Budu se moci svobodně pohybovat a celkově být samostatnější. Potřebuji 200 000 Kč, abych mohl nadále žít aktivně – posiluji, plavu, rehabilituji, pracuji, bavím se a cestuji.

Pokud by se vybralo více peněz, mohu pořídit silnější pohon pro vozík nebo podpořit neziskové organizace, se kterými spolupracuji. Další možností by bylo využít finance na rehabilitace, které jsou také finančně náročné, ale pro mě velmi důležité. Pokud by se vybralo méně, pokryla by se alespoň část nákladů.

Děkuji všem, kdo mi pomohou zůstat aktivní a samostatný. ❤️