"Kubík začal trpět záchvaty migrény v pěti letech a všichni jsme si prošli dlouhou cestu bolesti, než mu lékaři stanovili diagnózu. Bez varování se kdykoliv a kdekoliv dostal do bodu nula – hadrová panenka, kterou cloumá bolest. Břicho, hlava, břicho, hlava… a strašlivý pláč plný zoufalství a bezradnosti. Pak upadl do spánku a po deseti minutách se s pláčem probudil, vyblinkal a spal dalších deset hodin.
Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Dva roky jsme se plácali v pojídání železa, hlídání jídla, pití, aktivit a spánku, něž jsem samostudiem zjistila, že se potýká s onemocněním zvaným migréna.
Od té doby Kubík bojuje. Už je mu devět. Pozná, že ho začíná bolet hlava a někdy na ni vyzraje. Ale jednou za měsíc přijde, nic ji nezastaví a na dva dny Kubíka vyřadí z provozu.
A já zase vidím ty prázdné oči plné bolesti, jak prosí o pomoc a nemůžu nic víc, než ho držet. Jsem tam s ním a naší bolestí, potichu a potmě. Ale teď už aspoň vím, že to přejde. Že je to migréna."
Příběh Kubíka zapsala jeho máma Marie, dobrovolnice organizace Migréna-help.
