Milenci z márnice
MILENCI Z MÁRNICE
Jiří Urban
Humoristický román o lásce, karmických hříších a posmrtném chaosu, ve kterém ani po smrti nenastane klid.
Píše se horké léto roku 1950, když pětasedmdesátiletý podnikatel Werner Woss a jeho o patnáct let mladší vdaná milenka, kadeřnice Pamela, tragicky zahynou při autonehodě ve voze Škoda Tudor. Shodou nešťastných náhod s sebou na věčnost vezmou i kolemjdoucího Lukase. Místo nebeského klidu se však trojice probere na katafalcích v lázeňské márnici v neforemných rubáších a začne okamžitě řešit první posmrtné krizové situace.
Když vyhledají starou kartářku Sibylu, dozvídají se šokující pravdu: v minulém životě byla Pamela matkou obou mužů, které jako malé děti opustila. Aby toho nebylo málo, při loučení s pozemským světem zjišťují, že jejich vlastní partneři jim byli celá léta stejně nevěrní.
O sedm desetiletí později se duše Pamely, Wernera a Lukase vracejí na Zemi jako nehmotní strážní andělé. Pod dohledem rázovitého vrchního anděla Jebalcha dostanou na starost svéráznou trojici českých důchodců – hypochondra Vladimíra Kadrnožku, požitkářského truhláře Jana Krause a mrzoutského Jaroslava Zachariáše. Zmatení andělé začnou své svěřence navádět na výpravu do Jiřetína pod Jedlovou, kde v ukrytých denících pátrají po starých tajemstvích i po smyslu lásky a odpuštění.
Svěží komedie plná břitkého humoru, nečekaných zvratů a lidských hříchů, které si s sebou neseme i na onen svět.
Kdo za projektem stojí?
Jiří Urban autor
Vždycky jsem chtěl bejt bohém, vždycky mě to táhlo k umění. Cejtil jsem se jako bouřlivák a myslím, že lidi mě tak i brali, přestože ani netušili, kde pracuju, co dělám…
V 70. letech jsem se pokoušel dostat k filmu, ale nějak to nevyšlo. Až pozdějc jsem se stal osvětlovačem v Činoherním studiu Ústí n/L., v době jeho nejslavnější éry. Tam jsem také začal fotit. Momentky ze šatny, zájezdů a mejdanů…
Byla to šťastná a nádherná éra, kdy jsme milovali, hřešili, pili do rána a věřili, že nám patří celej svět a že život nikdy neskončí…
Ale život utíká rychle. Jednoho dne jsem stál před rozhodnutím ukončit bohémskej život a založit rodinu. Rozhod jsem se pro druhý a nikdy nelitoval.
Po ukončení angažmá v ČS, jsem se začal věnovat fotografii profesionálně.
Pracoval jsem pro různý celostátní agentury a deníky. Svých známostí v umělecký branži jsem využil při portrétování herců pro jednu audiovizuální agenturu. Takhle vznikly portréty Stelly Zázvorkové alias Mony Lisy nebo Jana Třísky coby krále Leara.
Věřte mi, že život utíká setsakramentsky rychle a někdy umí bejt dost krutej.
Jednoho blbýho rána mi doktoři sdělili, že mám nejagresivnější formu rakoviny. Pak dodali, že v mým věku to tak je, že platíme daň za dlouhej život a já v tu chvíli pochopil, že jsem starej. Do tý doby jsem si vůbec nepřipouštěl svůj věk. Pořád dál se mi líbily holky a chutnal alkohol a do zrcadla, abych si ujasnil svůj věk, se podíval málokdy…
Pak mě znova, nevím už pokolikátý hospitalizovali. Takovej život, trávenej po špitálech není život a sluší se ho ukončit. Jak to ale, sakra, udělat, aby to bylo bezbolestný, rychlý a konečný řešení? Bouchačku jako správnej hippie pacifista nemám, a jiný způsoby smrti nesou dost velký riziko přežití…
A tam, v tom špitále nacpaným lidma s bolavým tělem i duší, jsem potkal kluka. Z těla mu čouhaly všemožný hadice, dráty a vývody. A von byl přesto veselej a smířenej s tím blbým vosudem. Usmíval se na nás všechny nakrknutý a zapšklý dědky a pořád dokola vomílal, že život stojí za to žít…
Říkal nám, že i s těma nemocema a bolestma je šťastnej a že by neměnil. Že ty neduhy mu pomáhají poznat lidi. Takhle poznal i životní partnerku. Ta světice mu usnadňuje a glorifikuje život…
A mně došlo, že i já mám doma světici, která mě nevopustila, když jsem kapal na kapačkách. Stála při mně a milovala mě, stejně jako celá moje rodina…
Vím, že lidí s podobnou diagnózou je spousta a vím taky, že spousta z nich uvažuje o smrti a chtěl bych vám říct, abyste to nevzdávali, abyste to zkusili v životě jinak a znova. Třeba jenom na malou chvíli. I tak to stojí za to. Vždycky je nějaká varianta…
Já si pokaždý, když na mě přijdou depky, vzpomenu na toho kluka, kterej se mnou ležel na nemocničním pokoji. Možná už nežije, možná jo, ale mně zachránil život. Tím, že kolem sebe rozdával dobro a úsměv. Pro mě to byl Anděl, kterej sestoupil na zem, aby nám ukázal jak a proč žít…
Když jsem se teda rozhod, že potáhnu tenhle život dál, budu se muset něčím zaměstnat.
A tak jsem si řek, že napíšu knihu. Je hotová, ale tradiční nakladatelství ji nevydají. Nehodí se do plánu. Není to totiž žádná kuchařka, deníček celebrity, kriminálka nebo jiná depkárna. Nemůžete chtít po bohémovi, aby psal nějaký vážný věci. Vždyť násilí, hněvu, zloby, strachu, depek a nemocí je plnej svět. A taky zlejch lidí, ale to se nám jenom zdá, protože dobro a láska mlčí. Křičej jenom hovada…
Abych knihu moh vydat, potřebuju prachy, který nemám a nikdy jsem neměl… Nechci nikomu hrát na city, nechci se stavět do role chudáka. Vždyť jsem jen ten, kdo jsem.
Nepotřebuju vydělávat, nepotřebuju prachy pro žití, chtěl bych jenom někomu tou knihou udělat radost…
Berte to prostě tak, že jeden nemocnej senior, kterej se nedávno z ničeho nic probudil do stáří si chce splnit sen a tajně doufá, že to, co vypotil, se někomu bude líbit. Kdyby jen jedný jediný bytosti to mý snažení a pachtění udělalo radost a vykouzlilo úsměv, budu šťastnej…
Na co vybrané peníze použijeme?
Tento rukopis není mou prvotinou, před časem mi vyšla kniha v nakladatelství Olympia Urny patřej na hřbitov, sice se stejně morbidním názvem, ale taktéž plná humoru. Později dalších sedm knih pro mládež v Ottovo nakladatelství.
Finance získané na Donio chci použít na vydání Milenci z márnice.
