Podpořme Michala na mistrovství světa v capoeiře

Poděkování

Já musím ještě jednou. Když jsem zakládala sbírku, v tichosti jsem doufala ve dvacet tisíc a navíc čekala, že většinu z toho přispěje nejbližší rodina. A vy všichni (včetně nejbližší rodiny) jste nás absolutně dostali do kolen! Jste neuvěřitelní a děkuji! (Jen tak mezi námi, myslím, že výše podpory, kterou jste Michalovi dali, ho lehce stresovala a taky veeelmi motivovala se snažit na maximum :) )

Abychom si nezůstali nic dlužní, tak:

1) Těm, kteří si přáli pohled, jsme ho 25.8 poslali z Ria, doufáme, že dorazí!

2) Těm, kteří si přáli suvenýr, budu rozesílat českou poštou v následujících dnech.

3) Ti, kdo si přáli individuální lekci, by měli být zkontaktováni.

4) A Vy ostatní, co jste nechtěli nic, ještě aspoň takto jednou: MOC DĚKUJI!

Michalovo mistrovství

Když jste se podíleli na této Michalově cestě, nechci Vás ošidit o nějaké bližší informace o mistrovství, tak tedy:

19. srpna jsme dorazili po dvouhodinové cestě z Ria de Janeira na konec světa. Teda ne na konec světa, k našemu ubytování u areálu CEMBu (= Centro Educacional Mestre Bimba – neboli capoeiristická mekka). Do CEMBu to měli kluci (ubytování jsme sdíleli ještě s kluky ze Slovenska a Polska) 3 km pěšky – ráno tam, v noci zpátky. Zámerně říkám kluci – veřejnost totiž do CEMBu v době mistrovství nebyla vpuštěna a mě tak čekaly téměř tři dny strávené na ubytování (nakonec jsem byla ještě s dalšíma dvěma holkama a byl to příjemně strávený čas – byť nemožnost vidět Michala soutěžit mě velmi trápila). Příjezd k ubytování měl vše, co by taková cesta na MS měla obsahovat – prašnou cestu, hromadu balené vody k odnesení, náhodného místního psa i absenci telefonního signálu. Ubytování jsme ale nakonec našli a nikdo nás nezabil ani neoloupil (vtípek – to dělají jen turistům v Riu… No fakt! Jeden Brazilec na hotelu v Manaus nám řekl, že do Ria by tedy kvůli bezpečnosti rozhodně nejel :D ).

Následující den čekaly Michala eliminace, které měly začínat v 17:30… Jenže se samozřejmě nasbíralo zpoždění a Michalova kategorie přišla na řadu v 1 ráno… Mistrovství totiž funguje tak, že přes den probíhají tréninky a soutěží se až večer. Seděla jsem tedy na gauči na ubytování, četla Dunu (děkuji Franku Herbertovi za společnost) a co pět minut nervózně kontrolovala telefon, jestli nejsou nové zprávy. Nakonec jsem samozřejmě usnula a Michalovo soutěžení téměř celé prospala, našel mě na gauči ve 2:40 ráno, po 40 minutové 3 km noční procházce z CEMBu na ubytování. 

Po eliminacích ve čtvrtek 21.8 přišla na řadu TOP16. Kam Michal k mému velkému nadšení postoupil. Soutež tentokrát začala dříve, takže se Michal kolem 8 večer už dostal na řadu. Během hry Sao Bento (bojová hra) jeden hráč kopl druhého do hlavy a ten se skácel k zemi. Michal se jal poskytovat první pomoc, ale sotva začal, vyvolali další soutěžní pár – Michala a jednoho Brazilce. Stále si snažím představit, jaké to je, když jdete soutěžit a kopat se sebou jeden na druhého pár sekund potom, co to jeden kluk schytal přímo do hlavy. A vlastně si to ani představovat nechci.

V pátek jsme se přesouvali do Ria, kde se mělo večer pokračovat semifinálem, tedy TOP8. Michal měl z předešlé noci po Sao Bentu všemožné pocity, a navíc je TOP8 něco, kam se posledně nedostal. Takže jsme vůbec nevěděli, jestli se mu podaří postoupit. Teď se asi divíte, jak to, že jedeme do Ria a vůbec nemáme žádné výsledky. Mám na to jedno slovo – capoeira. Funguje to tam tak, že se člověk nedozví, jestli postoupil nebo ne, dokud ho nevyvolají na podium. Těsně před soutěžemi se tedy na podium volají všichni, kteří postoupili a chodí v kruhu stále dokola, dokud nejsou kompletní, potom se začne rovnou soutěžit. Osobně to vnímám jako velmi nepraktické, protože se člověk musí zahřát a rozcvičit a potom to třeba nevyjde, ale kdo jsem, abych soudila :) . Takže Rio. Kolem čtvrté odpoledne jsme přijeli na halu do centra města (tedy, toho historického centra). S Michalem jsme tam jeli metrem a musím říct, že to byl velký zážitek – první metro nám ujelo, protože jsme se do něj fyzicky nebyli schopni vejít společně s polovinou dalších lidí, kteří na něj čekali. Do druhého už jsme se vecpali a já se, stejně jako ostatní cestující ani nemusela držet – všichni byli tak namačkaní, že upadnout bylo zhola nemožné. A potom jsem čekala a ani nedýchala, jestli Michala zavolají nebo ne. A vy to už víte, ale já to řeknu: ZAVOLALI! A v tom okamžiku se ve mně začalo (jako vždy u TOP8 a TOP4) mísit absolutní nadšení se strachem. Osobně nechápu partnerky boxerů, protože já silně prožívám i tak málo kontaktní bojové umění jako je capoeira, neklimatizovaná hala s dvěma tisíci lidí a já to šla celé natočit! 

A jak to celé dopadlo, už víte – Michal se v semifinálové konkurenci čítající šest Brazilců a jednoho Němce umístil na neuvěřitelném pátém místě (do finále postoupili čtyři Brazilci) a já jsem nejpyšnější snoubenka pod Sluncem (a nejspíš i jakýmikoli jinými hvězdami). Potupy Evropanů do finále mistrovství světa jsou velmi výjimečnou záležitostí, takže se z Michala stává jeden z nejlépe umístěných Evropanů na tomto MS (i když teda pozor! Ve vyšší váhové kategorii se na čtvrtém místě umístil jeden Portugalec, takže je to možné! :D )

A už bych jen chtěla dodat, že Michala teď čeká velmi zajímavá budoucnost, jelikož z Brazílie si kromě pátého místa a spousty zážitků odvezl absolutně nečekaně i instruktorský (fialový) pás, což je něco, čeho si ještě před pěti lety myslel, že nikdy nedosáhne :) Fialový pás s sebou krom jiného nese i jinou soutěžní kategorii takže uvidíme, co to přinese, poprvé v ní bude soutěžit na mistrovství Evropy v Lisabonu o Velikonocích 2026 :) Tak ho sledujte!

S největším díky
pac a pusu
nejpyšnější a nejdojatější Lenka