Mezi bolestí a nadějí
Ve 29 letech mi endometrióza vzala oba vaječníky. Tuto knihu píšu proto, aby žádná další žena nemusela roky poslouchat, že její bolest je normální.
Bílé stěny. Sterilní jídlo. Kapající infuze.
Ležím na polohovací posteli a snažím se popadnout dech, ale strach mi sedí na hrudi jako kámen. Tělo mám rozřezané. Duši rozbitou na střepy. A v hlavě mi dokola buší do spánků jediná věta:
Tohle je můj konec.
Doktor stojí u mé postele. Mluví klidně a já se jen dívám skrz něj. Vzali mi oba vaječníky. Přitom mi slíbili, že aspoň část jednoho zachovají.
Slzy se valí, a já je ani nezkouším zastavit. Protože v tu chvíli vím, že nebudu mít děti.
Přitom to všechno začalo jen bolestivou menstruací.
Té bolesti, které doktoři roky říkali normální.
Té bolesti, se kterou jsem chodila na prohlídky a odcházela s prázdnou.
Té bolesti, která se mi tiše rozrůstala v těle jako kořeny stromu, až mě jednoho dne položila na operační stůl.
Od prvních příznaků po diagnózu bývá endometrióza přehlížena průměrně 4 až 10 let. Čtyři až deset let, kdy vám říkají, že přeháníte a nic vám není.
Já nepřeháněla – akutní zánět v pánvi, cysty na vaječnících, stav ohrožující život.
Jenže beznaděj není konec. Jen se tak tváří.
Nemocniční lůžko nebylo mou konečnou stanicí. To bylo moje dno, od kterého jsem se odrazila. Čekal mě kolotoč IVF, boj o dítě plný etických otázek bez odpovědí, ale to nejtěžší mě teprve čekalo: odchod z manželství, které se rozpadlo.
Znovuzrození dvakrát. Jednou po operaci. Jednou po muži. A někde na té cestě mezi beznadějí a štěstím jsem začala chápat, kdo jsem.
Tahle kniha je o té cestě.
O skutečném pohybu z jednoho místa do druhého, kdy nevíte, jestli to zvládnete, ale přesto jdete dál.
O tom, jak vás vlastní tělo může zradit v nejlepším věku.
O tom, jak se člověk zeptá sám sebe: Bude mě ještě někdo chtít? Dokážu milovat děti jiné ženy? Kdo jsem teď, bez té části sebe?
To pochopí jen žena, které odebrali vaječníky. Nebo žena, která roky slyšela, že její bolest je normální. Nebo žena, která se ráno probudila a nevěděla, jak z toho ven.
Tuhle knihu píšu pro ni. Pro vás. Bez cenzury.
V České republice trpí endometriózou každá 10. žena v reprodukčním věku. 30 až 50 procent z nich má potíže s početím.
Nejste blázen.
Nejste v tom sama.
A cesta mezi bolestí a nadějí existuje – i když ji teď nevidíte.
Proto jsem spojila svůj příběh s nadací Women Point a Ass.Prof. MUDr. Lubomírem Mikuláškem – specialistou na endometriózu a adenomyózu. Protože nestačí si jen vylít srdce. Chci, aby se něco skutečně změnilo.
Protože mezi bolestí a nadějí je ještě něco třetího – vůle jít dál.
Děkuji, že jste v tom se mnou a já s vámi.
Abych mohla tento příběh vyprávět s maximální upřímností a zároveň respektovat soukromí lidí, kteří byli součástí mého života, rozhodla jsem se zpracovat jej formou románu inspirovaného skutečnými událostmi.
Příběh vychází z mých vlastních zkušeností s endometriózou, léčbou, ztrátou i hledáním nové životní cesty. Některá jména, postavy a okolnosti byly pozměněny nebo sloučeny tak, aby nebylo možné identifikovat konkrétní osoby.
Přesto vše podstatné zůstává pravdivé.
Každá emoce, každá bolest i každá naděje, o které v této knize píšu, byly skutečně prožity.
