Složili jste se na mechanický vozík Ultina

Dobrý den, již 3.den po narození mi byla diagnostikována Osteogenesis imperfecta. Pro svůj pohyb potřebuji mechanický invalidní vozík značky Ultina, který mi z části hradí pojišťovna (Kč 45000,-) a část musím sehnat (Kč 78347,-). Proto zakládám tuto sbírku a prosím o dosažení cílové částky.

Své dětství jsem prožila částečně doma s rodiči a dvěma sourozenci, kvůli častým zlomeninám (bylo jich více jak sto) i částečně v nemocnicích a po ústavech, kde jsem vychodila mateřskou, základní a střední školu. V ústavech jsem poznala děti, které měly podobné nebo i jiné postižení, naučila jsem se empatii, pomoci druhému a i chápání, že život není vždy radostný nebo dlouhý. Některé nemoci skýtaly progresi takového rázu, že již v 5 letech jsem zažila smrt stejně staré kamarádky. Mateřskou a základní školu jsem prošla v Praze. Domů jsem to měla přes 150 km, nebyla dálnice, nebylo tedy ani lehké jezdit častěji. Zůstávala jsem i několik měsíců bez rodičů, nešlo to jinak. Díky dlouhodobému pobytu v nemocnicích a ústavech jsme si vytvořily s dětmi navzájem hluboká pouta. Říkaly jsme si „ségra nebo brácha“ a jak šel čas, naše životy se různě prolínaly a mísily. Každý z nás si vybral jinou cestu. Já chtěla studovat střední školu s maturitou. Šla jsem do Brna, protože tehdy žádná škola s maturitou pro vozíčkáře přístupna nebyla. Tedy jsem byla od rodiny přes 300 km a musela se spolehnout na sebe. Domů jsem jezdila jen na velké prázdniny a na vánoce. Život na Moravě mě začal neskutečně bavit. Při studiu na střední škole jsem docházela do školky a školy pro děti, které nejezdily domů a zůstávaly v ústavu. Bylo mi líto, že brečí, chtějí maminku, jsou zlomené nebo samy…takhle jsem to nechtěla a tak jsem každou chvíli za nimi chodila a dělali jsme blbiny. Radost, to bylo to, co mne naplňovalo. Po škole jsem začala v Brně pracovat, žila jsem v bezbariérovém bytě, sportovala, s kamarády jsme tančili country tance, hráli s kapelou, až jsem se zabydlela, šla jsem za sociální pracovnicí a začala jsem si brávat do Hostitelské péče 3 letou holčičku. Té se pak přes FOD našel domov. Tohle mne bavilo. Bránila.jsem si děti do hostitelské péče k sobě domů. Některé děti nesměly však opustit ústavní brány, nebyly právně volné, ale na akce nebo tábory pod organizací mohly a tak jsme s kamarády a zakladatelem organizace udělali sekci pro děti. dělali jsme tábory, víkendové akce pro děti z ÚSP. Mnohé jsou již dospělé a mají své rodiny. Psal se rok 2009. Má kamarádka Romča, jak jsme si říkaly, „ségra“, čekala miminko. Byla druhá z naší party, které se povedlo mít partnera a čekat rodinu. Její tělíčko bylo slabé a tak 10 dní po porodu holčičky zemřela. Odporný den, na který nejde zapomenout. všichni jsme se sešli a rozloučili se s ní. Pamatuji si, jak jsme jako pětileté holčičky točily knoflíkem u postýlky, které bývaly v nemocnicích. Umělohmotné kolečko, které se točilo. Tím kolečkem jsme točily a říkaly „mastnej knedlík“, dětská hra, kdy jsme po „mastnej knedlík“ vyslovily přání. Já a Romča jsme si říkaly, že kdyby se něco se mnou nebo s ní stalo, tak zachráníme její dítě. Vzpomněla jsem si na to před rozhodováním jet z Brna do Prahy. Nebylo to jednoduché, žila jsem si v Brně „na pohodu“, měla jsem přátele, byt, práci…Veru se narodila nedonošená, měla 1 kg, hadičky, hadičky a zase hadičky. Jela jsem. Ležela jsem s ní v nemocnici a bojovali jsme všichni. Sestěhovali jsme se postupně k sobě – její taťka, já a Verunka. Dneska je Verunce 13 let, má DMO, PAS, LMR, cvičíme a cvičíme, potkali jsme na této cestě mnoho skvělých lidí, těm všem patří obrovský dík. Veru je skvělá, úžasná malá princezna – no dobře je větsí jak já, ale je úžasná a naše. Má obrovské srdce na pravém místě, tak jako její maminka. Před 7 lety se nám narodil kluk jak buk Martin. Je to drak. Obě děti nám dělají radost.

Abych se mohla po tomto světě pohybovat, potřebuji nový mechanický invalidní vozík. Peníze budou použity na mechanický invalidní vozík značky Ultina. Zvolila jsem tuto značku invalidního vozíku pro jeho velmi nízkou hmotnost.