Jsem Mates, pejsek z útulku. Moji dvounožci mě velmi milují. Udělali by pro mě téměř cokoli. Není dovolená nebo výlet beze mě. Berou mě úplně všude. Já jim to oplácím svou láskou a oddaností. Ale začátkem léta začala moje noční můra. Z aktivního psa, jsem se z ničeho nic stal ochrnutým. A to úplně. Dovedete si představit jaký o mě měli moji lidé strach. Šílený. Prognózu jsem měl velmi špatnou. 15 % , že to rozchodím. Hned mě vzali na operaci . Jsem veliký bojovník. Přece je tady nenechám samotné…
Moji lidé nebo spíš panička se mnou intenzivně cvičila. Jezdila na rehabilitace. A já se zlepšoval. A už jsem skoro krásně chodil. Jenže jsem z ničeho nic ochrnul znovu. A to krátce po 7 týdnech od operace. No nejsem já to smolař? Teď jsem 4 tý den po druhé operaci. Už jsem doma. A začíná znovu ten kolotoč cvičení, rehabilitací. Štípání do ochrnutých paciček. To nemám rád. Ale já to pro ty moje lidičky zvládnu. A zase budu chodit. A budu zase všude s nimi … Snad už se mi to potřetí nevrátí. Mám ty záda totiž docela zničené i přesto, že jsem ještě mladík. To už by páníčci nezvládli… hlavně finančně.
