Představení sbírky
Dobrý den, chtěla bych Vám představit našeho syna Mikuláška, který se narodil jako druhé z dvojčat.
Po těžkém porodu jsem musel být téměř měsíc bez maminky, tatínka a sestřičky Rozárky. Doma jsem začal rehabilitovat, ale něco se opět pokazilo, a všem nám do života vstoupila dětská mozková obrna a epilepsie.
Komu pomůžeme?
V říjnu maminka zjistila, že je těhotná, a jaké překvapení bylo zjistit, že čeká dvojčata :-). Těhotenství probíhalo v podstatě ukázkově. My jsme krásně rostli a maminka se pomalu začala cítit jako velryba :-).
Dne 10. 6. 2022 byla maminka na kontrole a paní doktorka řekla, že pokud neporodí přes víkend, nastoupí v pondělí do nemocnice, kde podstoupí císařský řez. Už ten večer však začala mít kontrakce, a tak tatínek odvezl maminku do porodnice, kde si ji nechali.
Dne 11. 6. 2022 kolem šesté hodiny jí praskla zakalená plodová voda a porod měl začít. Bohužel porod vůbec nepostupoval, jediný, co stoupalo, byl mámin tlak. Nakonec byl porod v 9:30 ukončen akutním císařským řezem, protože už jsem měl slabé ozvy. Rozárka byla v pořádku, ale já jsem už nedýchal několik desítek minut.
Musel jsem podstoupit ochlazení celého tělíčka na 33 °C, aby nedošlo k většímu poškození mozku z nedostatku kyslíku. Po pár dnech mě opět zahřáli (rewarming). Rozárku maminka viděla třetí den po porodu, protože sama musela podstoupit další operaci kvůli krvácení do břicha, při kterém ztratila 1,5 litru krve. Za mnou se maminka dostala až pátý den, protože ještě nemohla chodit.
Strávil jsem měsíc v nemocnici sám, ale maminka s tatínkem za mnou chodili každý den.
Po návratu domů jsme začali poctivě rehabilitovat podle Vojtovy metody. Bohužel, když mi byly 4 měsíce, při jednom cvičení jsem upadl do šoku. Nevím, co se se mnou dělo, byl jsem vyděšený a máma zavolala záchrannou službu. Nakonec se zjistilo, že mám krvácení do mozku. Odvezli mě do dětské nemocnice v Brně, kde mě operovali – byl jsem v ohrožení života. Zase jsem musel být sám v nemocnici. Maminka za mnou jezdila co nejčastěji, ale bylo mi moc smutno. Jednoho dne přijela i s Rozárkou, a po pár dnech jsme konečně jeli domů.
A tak jsme začínali znovu, ale situace byla bohužel horší. Diagnostikovali mi dětskou mozkovou obrnu, konkrétně hemiplegii (ochrnutí levé strany těla), a epilepsii. Čekalo mě mnoho vyšetření a ještě více cvičení, abych si jednou mohl hrát se svojí sestřičkou Rozárkou.
Maminka zařídila různé terapie s hodnými tetami, které mi ukazují, co všechno můžu dokázat, i když je to pro mě hodně těžké. Pořád cvičíme podle pana Vojty, Bobathovu terapii, docházíme na neurorehabilitace i canisterapii. Maminka teď objevila Feldenkraisovu metodu, která mě moc baví. Terapeuti jsou hodní, já jen ležím a odpočívám. Po několika lekcích se mi trochu uvolnila levá ruka – kterou mám pořád v pěst. Po terapii si ji dokonce začínám pomalu dávat do pusy a moc bych chtěl, aby mě poslouchala jako ta pravá.
Ještě mě trápí epilepsie. Paní doktorka se snaží mi pomoci zvládnout každodenní záchvaty, ale zatím se nám to moc nedaří. Už beru dvoje antiepileptika a já ani maminka už žádné další léky nechceme. :( Když udělám nějaký pokrok, záchvat mě často zase posune o krok zpět.
Jezdíme i do lázní, kde je se mnou i Rozárka. Jsem moc rád, že je tam se mnou. Chtěl bych se ale podívat i do jiných lázní, kde by se mnou cvičili mnohem intenzivněji. Moc bych si přál, aby mě to posunulo ne jen o krok, ale třeba o velký skok dál.
