Naší rodině se život změnil v březnu 2021, kdy tatínek prodělal Covid s oboustranným zápalem plic.. Ležel měsíc a půl na ARO v umělém spánku, měl otravu krve a během té doby ho 5× oživovali.. Naděje nám lékaři nedávali veliké. Přes to všechno, to tatínek zvládl. Po probuzení, mu trčely hadičky snad z celého těla a my jsme byli vděční, když se jich konečně mohl trochu zbavit a za každé polknutí čaje nebo, když snědl trochu kaše. Každý den jsme za ním jezdili, učili ho znovu držet hrnek, chodit a navrátit ho do života. Byl to náročný čas pro celou rodinu, psychicky, fyzicky a i finančně. Ale podařilo se nám to, tatínek chodil alespoň o holích. Za nějaký čas nám ho pustili domů.
Ani ne rok na to, dostal cévní mozkovou příhodu a vše se opakovalo, nemocnice, každý den jezdit necelou hodinu za ním, ale i tohle jsme společně vybojovali a tatínek opět po příjezdu domů se rozchodil, napřed s chodítkem, poté opět jen s holemi. Nevzdal to, i když ho to bolelo, snažil se. Hnala ho neuvěřitelné vůle, že mě odvede k oltáři. A odvedl..
Během doby, kdy byl doma, u nás sanitka byla vícekrát.. Loni na jaře tatínkovi selhaly ledviny, byl na dialýze.. Po čase přišla další mozková příhoda, tentokrát s anafylaktickým šokem a následným oživováním.. Situace u kterých jsme s maminkou a bratrem byli, byly tak traumatizující, že se mi dělá zle, když slyším houkat sanitku. Avšak v porovnání s tím, co tatínek prožil je to nic..
Nejhorší rána pro nás po tom všem, kdy už jsme doufali, že naše rodina si to „zlé“ už vybrala, přišla v lednu letošního roku. Tatínkovi našli v hlavě nádor o velikosti mandarinky. Dlouho lékaři řešili, zda ho budou operovat či nikoli. Komory srdíčka pracovaly na 30%-40% a vzhledem ke všem předchozím nemocem byla operace velký risk a výsledek byl s velmi špatnou prognózou. Nicméně nechat tam toho „bubáka“ , jak mu říkáme bylo horší. Operace trvala něco přes 5 hodin. To čekání bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Strach, bezmoc..Není horší pocit než bezmoc. Pořád jsem si opakovala, musíme věřit, když bude věřit spousty lidí v jeden čas, musí se stát zázrak. Operace dopadla v rámci možností úspěšně, čekali jsme, jestli se tatínek probere. Po dvou hodinách se vzbudil, ležel na JIP. Návštěvy byly dovoleny a nám opět začal maraton návštěv. Dva týdny zpět jsme tatínka vezli za panem primářem do Ústí nad Labem, kde ho operovali na vyndání stehů a výsledky histologie. Byl to high grade gliom.. Nejenže má tedy ischemickou chorobu srdeční, chronickou obstrukční nemoc, hyperurikémii, chronické obstrukční plicní onemocnění, cukrovku, epilepsii… Tak má rakovinu.. To jedno slovo, při jehož vyslovení se Vám chce zvracet a chvěje se Vám tělo..První reakce je šok, popření.. Pak to přijde… Můj táta, můj ochránce, má rakovinu… Někdy pak člověk potřebuje někoho, kdo tu stojí připravený poslouchat a dá vám pocit, že na to nejste sám. Takové životní situace člověka mění, mnohdy i k lepšímu, ale málokdo z nás o to stál.
Tímto dnem začala cesta na onkologii Liberec, kde tatínka čeká ozařování a nejspíše přidají i chemoterapii..
