Jak to začalo

I když se mi tomu kolikrát nechce věřit, události v této knize se skutečně staly, ačkoli jsem si nad mnohými z nich říkal, že se mi to určitě musí jen zdát. Stejně tak jsem si často, jen tak z legrace říkal, že už jsem za volantem nadělal tolik průserů, že bych o tom klidně mohl napsat knihu. A světe div se, já jsem ji skutečně napsal. Jako by nestačilo, že jsem všechny ty trable musel zažít, já o nich ještě musel psát a znova si je tak přehrávat v hlavě. Takže je docela zázrak, že se mi to povedlo až do konce.

Pro koho je kniha určena?

Kniha není určena jen pro kurýry, kteří by se chtěli něčemu přiučit. Naopak, může ji číst každý. Kdokoli, kdo si ji přečte, si pak může říct, jak je rád, že si nevybral právě tuto profesi, nebo pokud o ní uvažuje, se může zamyslet nad tím, zda mu za to ty případné potíže stojí. Nebo si zkrátka může čtenář uvědomit, jaké má vlastně štěstí, že svůj dopravní prostředek používá jen na osobní účely a může si tak dopřávat převážně radost z řízení a neřešit hory stresujících situací a komplikací, které by ho potkávaly, kdyby se řízením živil, a vrcholem jeho adrenalinového zážitku za volantem by bylo, že se polil horkou kávou. Komu se to nikdy nestalo, máte můj obdiv.

Co je můj cíl?

Mým cílem je přeměnit rukopis na reálnou knihu. V současné době spolupracuji s portálem Vydej knihu CMYK 57, s.r.o., který rozšířil svou činnost o podporu začínajícím autorům. Prošli jsme již několika fázemi. Máme hotovou obálku a rukopis jsme nabídli knižním influencerům. V tento moment ke konečné realizaci a uvedení knihy na trh chybí už jen potřebný obnos.

Věřím, že s vaší pomocí se vše povede.

Proč to dělám?

Rád bych předal své podněty a zkušenosti začínajícím kurýrům a řidičům, kteří by se chtěli něčemu přiučit. Ale i všem, kteří se zajímají o kurýrní služby nebo mají rádi historky z cest.

Anotace:

Jejich revírem je silnice.
Jejich tempo je vražedné.
Jejich protivníci jsou kolony, radary a policisté.
Muži z kurýrních firem pracují ve dne v noci.
Jejich úkolem je chránit lidstvo před hladověním.

Představte si silnici jako divokou džungli, kde na vás číhá nebezpečí za každým rohem. Tato kniha je vaším průvodcem tímto bláznivým světem rozvozů jídla a potravin, taxislužeb a mnoha dalších dobrodružství. Dozvíte se, jak vypadá takový život kurýra, který se musí vypořádat s objednávkami, s hustotou dopravy, nehodami, poruchami vozidel a dalšími nástrahami, které ho mohou na silnici čekat – obtížnost terénu, nedomyšlené technologie, problémoví zákazníci, nesplnitelné požadavky nebo třeba nepřízeň počasí. Kniha také nabízí praktické rady, jak se podobným problémům vyhnout.

A co takhle malou ukázku:

Můj nejhorší zážitek z obchodního centra:

Přišla mi zakázka, ve které jsem musel odvézt asi dvacet sixpacků dvoulitrových vod a několik kartonů mlék, přičemž jeden karton mi cestou praskl, a to mléko zaneřádilo všechno ostatní zboží, takže jsem to musel utírat ubrouskem. Kartony samozřejmě neměly poutka, a ty co je náhodou měly, se hned utrhly, takže o to hůř se to neslo. Touto vykládkou jsem strávil dobrou hodinu času (na míň to bez pomoci rozhodně srazit nešlo, nikdo z personálu mi pochopitelně nepomohl, i když klidně mohl), takže netřeba dodávat, že jsem všechny další objednávky doručil s výrazným zpožděním. Ovšem to už jsem byl psychicky i fyzicky natolik vyčerpán, že mi to bylo tak nějak jedno. Když má kurýr za den zhruba 30–40 objednávek, tak strávit hodinu času nad jednou objednávkou je opravdu příliš dlouhá doba (znovu podotýkám, že šlo jen o vykládku, nikoli o celý průběh dané objednávky), zvlášť když směna trvá „pouhých“ 12 hodin.

Celé se to odehrálo v obchodním centru Luka, které je jediné, co znám, co nemá výtahy. I když jsem měl podrobné instrukce, jak se k zákazníkovi dostat, nebyly ani zdaleka dostačující. Dost znepokojující pro mě byla už jen poznámka, že se objekt nachází nad policejní stanicí v nejvyšším patře obchodního centra, do kterého se dá dostat pouze přes jakési mříže a potom po schodech nahoru. To byl první problém, když jsem přijel a obhlédl celou budovu, kde jediné mříže, co jsem spatřil, byly do zásobovacího dvora Albertu, ovšem cedule posilovny, kam jsem měl zboží doručit, se tyčila z druhé strany budovy. Tak jsem tedy přejel zpět na začátek. Naštěstí tam stáli nějací pokuřující zaměstnanci a zeptali se mě, co hledám. Tak jsem se dozvěděl, že ony schody do posilovny vedou z úplně jiné ulice. Zajel jsem tam, jak nejblíže to šlo, ale ke schodům vedl ještě průjezd, do kterého jsem musel přejít přes trávník, což jsem usoudil, že je příliš dlouhá cesta pro tolik tašek a kartonů. Vjel jsem tedy do průjezdu, do kterého jsem se jen tak tak vešel, ale ten byl tak úzký, že nikdo další už nebyl schopen projít. 

Průjezd byl totiž určen pro chodce a tím autem jsem ho zcela zablokoval. Samozřejmě tam běžně procházeli různí lidé a hned první bába mě začala peskovat, že tudy musí projít, že jí blokuji cestu a že jsem úplně první člověk, který sem kdy vjel autem. Řekl jsem jí, že tudy taky musím projít, a ona na to, že jí to nezajímá. Tak jsem se jí snažil vysvětlit, že jen rychle vyložím nákup a zase odjedu. Samozřejmě neměla pochopení a trvala na svém. Ještě mě upozornila, že je pár metrů odsud policejní stanice a policisté tudy pravidelně chodí na oběd. Takže jsem to raději rychle vyházel ven, když už jsem tam byl, aby to celé nebylo zbytečné, protože představa, že by tohle uviděli policajti, mi docela naháněla husí kůži, a asi by mi za to napařili slušnej flastr. Teď si představte, že by mi za tohle napařili víc, než kolik jsem si za ten den vydělal.  Přitom jsem se jen co nejrychleji snažil odvést svoji práci. Rychle jsem zase vycouval zpět na silnici a zaparkoval to, zrovna jak naschvál, hned vedle policejních aut na místě vyhrazeném pro jejich parkování. No jo, ale když jinde prostě nebylo místo. Takže tím stres zdaleka nekončil! Naopak, ta pravá „zábava“ teprve začala.

Začal jsem nákup vynášet do schodů, prošel jsem další chodbou a konečně jsem viděl posilovnu. Začal jsem jim to tam tedy vynášet, asi pětkrát jsem se otočil tam a zpět, než mi recepční z posilovny řekla, že to není pro ni, že asi hledám druhou posilovnu, která byla o kousek dál, ale muselo se tam jít ze schodiště, které bylo z úplně druhé strany chodby. V tu chvíli jsem myslel, že exploduju. Jakou sakra druhou posilovnu! Proč musí mít dvě posilovny v jedné budově? Musel jsem tedy opět všechno doposud nanošené zboží snést zpět dolů a přes druhé schodiště do druhé posilovny. Zde už čekala majitelka a řekla mi, kam to položit. Ihned jsem se na ni obořil, že se zapomněla zmínit, že jsou tady dvě posilovny, a že už jsem tam něco nanosil a nemohl jsem vědět, která je ta správná. Paní se zatvářila, jako by o druhé posilovně vůbec nevěděla. Pomoc mi samozřejmě neposkytla. K tomu si ještě jeden maník z té nesprávné posilovny dovolil mi jednu z těch vod čmajznout a napít se z ní. Jako bych snad vypadal, že to tam přináším ze solidarity. Upozornila mě na to recepční a řekla, že pán se pak přijde vyrovnat. Sdělil jsem to tedy majitelce té správné posilovny, a ta se tvářila, že si snad dělám srandu. Já na to, že ne, že si spíš srandu děláte vy ze mě, a že nemůžu za to, že to tu máte tak chaotické.

Tahal jsem tedy dál kartony, cestou jsem hekal, jako bych měl každou chvíli porodit, a do toho jsem celkem solidně generoval snad všechna sprostá slova, která znám. Už jsem se ani nesnažil přetvařovat před majitelkou, navíc jsem jí to tam celkem drsně házel na zem jako kus hadru, na což ani nijak nereagovala. Vzhledem k tomu, jak jsem byl politý potem a vypadal jak totální troska, co právě vylezla z popelnice plné hoven, se mi to zdálo jako vcelku oprávněné chování, protože už jsem skoro ani necítil ruce a nebyl jsem ani fyzicky schopen to pokládat jemně, jak jsem byl zcela na pokraji sil. Kartony s mlékem se mi vzhledem ke způsobu jejich balení rozsypaly a jedna krabice mléka se mi protrhla, což jsem vyřešil tak, že jsem ji obrátil vzhůru nohama, aby mléko nemohlo odtékat, ale i tak jsem za sebou zanechával mléčné stopy až od auta. Poté co jsem se asi čtyřicetkrát prošel tam a zpátky s plnou náručí dvacetilitrových vod a mlék, jsem si konečně řekl o zaplacení.

Nemohl jsem ani uvěřit, že jsem už mohl konečně volně odejít pryč. Přišlo mi to jako být čerstvě propuštěn po několika letech tvrdých galejí někde v polském koncentračním táboře. Celá akce mi zabrala asi dvě a půl hodiny, přičemž počítač mi na zakázku přidělil zhruba 15 minut.

Rozhodně to však nešlo zvládnout rychleji.

Řekli o knize

Kniha je velmi dobrá. Téma zajímavé a netypické. Rozhodně oceňuji, že i my, obyčejní smrtelníci, máme díky Vaší knize příležitost nahlédnout do toho, jak to vlastně v těchto firmách funguje. Mnohé informace jsem se dozvěděla úplně nově a skutečně mě to zaujalo a překvapilo. Samotné povídky jsou psané poutavě a zajímavě. Věty nejsou nijak komplikované, jazyk je příjemný a není příliš složitý, což oceňuji především kvůli tomu, že je kniha skutečně přístupná pro všechny. Jsou tam často velmi zábavné pasáže, které, podle mého, pobaví téměř každého.

Kniha se čte velmi příjemně, děj lehce plyne, vyprávění dává smysl, nejedná se o žádné složité dílo, u kterého musí člověk číst větu 10×, aby ji vůbec pochopil.

Oceňuji především to, že si v knize každý něco najde. Věřím, že kolega kurýr si z knihy odnese něco jiného než já. Ale to je dobře. Kniha je rozhodně určena pro každého, má tedy potenciál širokého spektra cílových zákazníků.

– M Čížková, betačtenářka

Příjemné počtení, autentické, uvolněné a dokonce místy i vtipné, až se nechce věřit, že se některé příběhy skutečně staly. Zajímavý vhled do života kurýra i pro lidi, kteří v tomto oboru nikdy nepracovali.

– H. Tran, bývalý spolužák a kurýr

Kniha Trable za volantem nám umožní nahlédnout do tajů kurýrní služby, kterou preferujeme při dovozu jídla a balíčků. Autor si zkusil oba typy povolání a k němu patří ještě pár dalších, tak poznáme více druhů. Kurýrní služba mě zaujala úplně nejvíce. Vtipně a humorně podané, kdy se u vyprávění zasmějete, ale místy jsem autora obdivovala. Tento druh služeb není jednoduchý. Od nepříjemných zákazníků, po plnou dopravu, kdy se nemůžete ani o minutu zpozdit. S tímto vším se musel autor potýkat a to nepočítám další nepříjemné situace, za které nemohl. Ovšem vždy si s tím dokázal bravurně poradit. Díky tomuto příběhu můžeme porozumět, jak složité je to povolání. Chce to kuráž i odvahu. I když se to může zdát klidné, velká pohoda to není. Většina si objednává jídlo, které musí zůstat teplé, což je při plné dopravní špičce složité a komplikuje to situaci. V tomto případě je i nutné být na zákazníky milý, ač ta chuť říct si svůj názor byla veliká, nelze si dovolit chovat jakkoliv nepatřičně. Příběh je velice čtivý od samého začátku, nudit se rozhodně nebudete. Při čtení chcete zjišťovat daleko více informací a děj vás nepustí do posledního písmenka. Nic takového jsem ještě nikdy nečetla, takže jsem velice ráda, že jsem měla šanci. Provozovat tento druh práce si zaslouží veliký obdiv. Příběh přinese spoustu rad i novinek, které mohou být pro budoucího kurýra užitečné.

– Lenka Frišová, knižní influencerka