Každý máme svůj životní příběh a toto je ten můj. Chci, aby věci, které jsem zažila (a neměla zažít) alespoň pomohly něčemu dobrému. Symbolicky spouštím tento životní krok v rámci svých padesátin. Nemůžeme změnit minulost, ale můžeme napravit přítomnost a tím výrazně zlepšit svou budoucnost.
Kniha je o dětství plném fyzického, psychického, ale i sexuálního násilí. Byla jsem dítě chytré, nadané, šikovné, zvídavé, obrýlené, ponižované doma, občas vysmívané i ve škole kvůli vzhledu, ale přesto dobrosrdečné, které pomáhá, stará se, chrání jiné. O tom, jak jsem to přežila bez jakékoliv podpory. O příčinách a souvislostech, pro pochopení toho, jak věci z dětství ovlivňují život v dospělosti. Zlo, které jsem zažívala, jsem neakceptovala, odsuzovala jej. Nepřijala jsem ho jako normu. Bojovala jsem, aby to nezničilo celý můj život. Stejně mě zpracování té bolesti a zažitých, generacemi předávaných rodových věcí připravilo o spoustu let života a ty mi nikdo a nic nevrátí. Tím více je pro mě důležitá kvalita života, autentičnost, pravdivé vztahy a lidé. Život bez přetvářky, založený na hodnotách, upřímné komunikaci, důvěře.
Někdy se ptám, kde jsem tu sílu pořád brala. Nejspíš to bylo díky mému přesvědčení, že špatné zážitky neznamenají, že je špatný život a celý svět. A jsem ráda, že to tak mám. Že dokáži dát muži plnou důvěru a nejen jemu. Že dokáži mít hluboký vztah, prožívat city a emoce naplno, užívat si krásy života. Protože nenávist a zapšklost není cesta.
Aneb Proč nejste maminka a tatínek?
V mých čtyřech letech nám zbourali dům s velkou zahradou a ovocným sadem. Mohlo to být alespoň co do životního stylu krásné. Místo toho nás i s babičkou a prababičkou strčili do paneláku. Zbyl jen ručně nakreslený projekt domu s kalkulací a pár fotografií. S babičkou jsem na zbořeništi poté byla. Ta také musela vydržet jako slon..
Otec od nás odešel, když mi bylo něco přes tři roky, bratr je mladší. Nikdy jsem mu to nezazlívala ani v duchu. Nemyslím bratra, že je mladší, ale otci, že odešel. I jako dítě jsem mu přála, že žije tak, jak žít chce. I komukoliv jinému. Ale s tak malými dětmi nelze vytvořit to pravé pouto na dálku. Je to jako jezdit ke strejdovi a tetě. Ale byla jsem tam ráda. Tam mě nikdo nebil a byla jakžtakž pohoda. Až později jsem si uvědomila, že oporou mi není ani on. Že má neustále potřebu mi říkat, jaká bych měla být, co nosit na sobě, co bych měla chtít. Vysmíval se tomu, co říkám a ani se mě nikdy neptal, jestli něco nepotřebuji, jak mi je, co cítím. Já ostatně o sobě věci sdělovala sama, nebylo nutno je ze mě tahat. I přesto o mně mnoho neví.
V den, kdy jsem se ubránila poslednímu z mnoha matčiných fyzických útoků , tentokrát dřevěnou tenčí násadou kvůli zapůjčeným džínám a řekla „už nikdy na mě nevztáhneš ruku“, odešla tajně z domova a byla později téhož dne znásilněna otčímem. Neměla jsem už sílu se bránit, zvítězila rezignace, apatie, bezmoc, nevnímala jsem tělo, už aby to skončilo. Měla jsem necelých osmnáct, byla jsem administrativní zaměstnanec soudu a těhotná". Nebylo to poprvé, zažila jsem to i před svými patnáctinami. Těhotenství s otcem mého dítěte bylo sice námi oběma plánované, klidné ale rozhodně nebylo. A o tomto se ani nedozvěděl. S ním jsem si užívala naše chvíle, vztah a plánovanou budoucnost…
Nikdo nemusí snášet žádnou formu zla. Vždy mě nakonec zachránil a ze dna vytáhl můj rozum, občas jsem měla nějakou vrbu a táhla mě nějaká vnitřní síla, pohon, chtít žít hezky. Vše mohlo mít mnohem horší a nevratné následky. Nikdo z nás v dospělosti nemusíme žít nic z toho, co jsme zažívali v dětství nebo jindy, máme možnost volby. Je to jen na nás, zda zůstaneme v dětském módu anebo z něj vylezeme, dozrajeme a nastavíme si vlastní pravidla, zásady, postoje. Špatné zážitky nesmí, nemají ničit náš život, nechme je být pouze zkušeností, která nepovede k rezignaci na život, lidi, vztahy, krásy kolem nás. Cesta k vyléčení znamená uvědomit si, co bylo špatně, zahojit to, neposílat to dál. Je zbytečné a smutné, když minulost ničí přítomnost. Stojí za to ty věci nějakou přijmout, zaléčit a jít dál.. Jinak trestáme zase a opět jen sebe.
Mým cílem v dětství nebyla kariéra, bohatství a luxus, ale být obyčejně šťastná s cílem žít spokojený život. Kolem nás je spousta neobyčejně obyčejných věcí, které jsou zadarmo a bereme jako samozřejmost a ony jsou přitom to nejcennější. Příroda se svými dokonalými nedokonalostmi, slunce, voda a hlavně čas, který nesmíme promarnit. Opravdový zájem, tedy láska, přátelství a setkávání s lidmi s čistou duší… Mezi lidmi chybí skutečný zájem, tedy ten, který jde do hloubky. Na povrchu je ale málo co poznávat a prožívat.
Život je nesmírně krásný a úžasný, ničí ho často jen někteří lidé, které potkáváme. A ti ho často ničí jen proto, že si neumí poradit s tím, co zažili. Je to pak začarovaný kruh, ze kterého není úniku, dokud to sami nestopneme. Pak můžeme být vnitřně šťastní, spokojení. Nepředávat zlo, které jsme sami zažili, dál. Zpracovat jej a posilovat svou emoční stránku. Bez nenávisti. Ta může jen člověka oslabit. Důvod, proč někdo páchá zlo, samozřejmě není omluva, je to ale mnohdy vysvětlení, které může alespoň pomoci k nějakému pochopení důvodů. Nepřijímejme násilí jako normu. Není výchovné, je kontraproduktivní a zanechává mnohdy celoživotní stopy. Promítá se v různé formě i do partnerských vztahů. Žila jsem spoustu let v režimu přežití, někdo tak žije celý život. Hodně tím ale ztrácíme. Spousta lidí říkává, že na ně bití v dětství nezanechalo následky, ale často ano – v podobě bezcitnosti, snížení nebo ztrátě empatie. Smyslem života je, abychom ho prožili co nejkvalitněji v souladu se svými zásadami, hodnotami a tužbami.
https://share.google/He06jYW3EaylurqPZ
Bylo těžké to mnoho let žít a není snadné to najednou sepsat a prožít vše znova. Přispěním pomůžete k tomu, abych dala konečně knihu dohromady, jelikož záměr ji napsat vznikl již před více než deseti lety. Mám necelých sto stran a předpokládám alespoň trojnásobný obsah. Námětů na knihu mám vícero a téměř všechny se týkají mezilidských vztahů.
Zde i pár mých článků, které jsou kombinací nejen mých vlastních odžitých zkušeností, teoretických znalostí, životem potvrzených.
https://medium.seznam.cz/autor/martina-malotova-19622
Největší chybou v životě je bát se, že uděláme chybu. Bez nich by nebyl svět, život, vynálezy, technologie a ani úspěšných firem či vztahů… Špatné zkušenosti nechť jsou nám pohonem vpřed a nikoliv vzad. Jinak se z nich stane brzda. Našeho vlastního života, kdy se ochuzujeme o cenné a hluboké prožitky. Bez nich je to přežívání, a to někde uvnitř nechce nikdo z nás.
Přeji vám všem jen to nejlepší! A děkuji.
Martina
P.S. Titulní strana dostane mnohem lepší fotografii. Návrh obálky ještě dodám.
