Podpořte vydání knihy: 9 měsíců v Jižní Americe, cesta tam a zase zpátky

Podpořte vydání knihy: 9 měsíců v Jižní Americe, cesta tam a zase zpátky
Jedná se o moji cestu, kterou jsem osobně vykonal před několika lety.

Těšit se můžete na vyprávění o zemích a lidech z: 
 Argentiny, Bolívie, Uruguay, Peru, Ekvádoru a Kolumbie

Jak to začalo?

Na začátku po mém návratu byl pouze nedokončený a rozepsaný deník. Trvalo několik let a stovky hodin práce, než se z poznámek a vzpomínek stal současný rukopis o mé cestě latinskou Amerikou. I když se mi tomu kolikrát nechce věřit, události v této knize se skutečně staly. Chtěl bych zrealizovat tento projekt, který by si zasloužil spatřit světlo světa.

Byla tu hrozná zima. Snad jen pár stupňů nad nulou. Obláčky páry nám pomalu stoupaly od úst a člověk by měl pocit, že se jim bude snad chtít klesat dolů a že vás co nevidět zakryjí a vy v nich dočista zmizíte. 
Obě naše těla se třásla a tiskla se k sobě. Kolem nás proudili lidé. Myslím, že je to velmi dobrá zkušenost si v Bolívii jen tak sednout a sledovat dění kolem vás. 
Nádražní halou se pravidelně zpěvnými hlasy místních vyvolávaček ozývalo opakující se: 
„Sucre, Sucreééé!! Salar de Uyunýýýý!!! Salinááás, Salináásss!!” a furt do nekonečna.

Byly to názvy měst a míst, ke kterým se snažily prodat lístky na autobus. Ženy to vykřikovaly s takovou vytrvalostí, že by mně do patnácti minut odešly hlasivky. Krom toho kolem nás chodila indiánka a kontrolovala lidi, jestli mají „facturuˮ, povinný lístek pro vstup na terminál. Lístek sama prodávala. Stál dva boliviány. 
Tohle si dost místní v Bolívii hlídají, jak jsem zjišťoval. Nejde o nějakou velkou částku, ale jsou schopní běžet za autobusem jen proto, aby vybrali po všech cestujících poplatek jen za to, že autobus projel branou nádraží a pokračuje dál. 
Je to levný, ale nečekaný, a i dost nepříjemný výdaj. A ne každý čeká, že na cestu autobusem, u kterého si zaplatil lístek na kompletní cestu, zaplatí třeba dalších šest boliviánů na osobu za terminálové poplatky. 

Ještě jedna věc budila můj zájem. Hromada látek a dek asi dva a půl metru přede mnou u stěny budovy. Z té po dvou hodinách mého pobytu na nádraží vylezly dvě indiánky středního věku oděné do typických bolivijských šatů. 
K mému velikému údivu se chvilku nato z dek vyhrabala i sedmiletá holčička s umouněnými červenými tvářemi. Protáhly se a sbalily deky a složily karton, na kterém spaly celou noc, a vytratily se do budícího se města. A tak jsme tam seděli, pospávali a půločkem hlídali krosny opřené o nás a za neustávajícího zpěvu vyvolávaček, kdy jedna křičela: „Potosíí! Potosíí!”, v tom se ozvala druhá: „Salar de Uyunýýýýˮ, jsme čekali na Vláďu, který přišel před devátou hodinou. S celkovým časem třech hodin, co jsme strávili na nádraží jsme se tak mohli vydat do nového příbytku. 

Vybrané peníze využijeme na zaplacení nákladů spojených s tvorbou knihy, jako korektura, editace, grafický návrh, tisk, propagace a její distribuce.

Část knihy bych si chtěl hradit sám, bohužel nejsem schopný sám uhradit celkovou částku a tak potřebuji vaši pomoc a podporu

Po vydaní bych rád uskutečnil křest knížky ve městech, kde se pravidelně pohybuji

V případě dotazů mne neváhejte kontaktovat: Zdriemer@seznam.cz

Závěrečné poděkování.

Závěrem mi dovolte poděkovat všem lidem, kteří mi celou dobu pomáhali realizovat tuto představu o možnosti vydat jednoho dne knihu a v neposlední řadě Platformě Donio, že mi umožnila tuto příležitost.