A co takhle malá ukázka z knihy:

Byla tu hrozná zima. Snad jen pár stupňů nad nulou. Obláčky páry nám pomalu stoupaly od úst a člověk by měl pocit, že se jim bude snad chtít klesat dolů a že vás co nevidět zakryjí a vy v nich dočista zmizíte. 
Obě naše těla se třásla a tiskla se k sobě. Kolem nás proudili lidé. Myslím, že je to velmi dobrá zkušenost si v Bolívii jen tak sednout a sledovat dění kolem vás. 
Nádražní halou se pravidelně zpěvnými hlasy místních vyvolávaček ozývalo opakující se: 
„Sucre, Sucreééé!! Salar de Uyunýýýý!!! Salinááás, Salináásss!!” a furt do nekonečna.

Byly to názvy měst a míst, ke kterým se snažily prodat lístky na autobus. Ženy to vykřikovaly s takovou vytrvalostí, že by mně do patnácti minut odešly hlasivky. Krom toho kolem nás chodila indiánka a kontrolovala lidi, jestli mají „facturuˮ, povinný lístek pro vstup na terminál. Lístek sama prodávala. Stál dva boliviány. 
Tohle si dost místní v Bolívii hlídají, jak jsem zjišťoval. Nejde o nějakou velkou částku, ale jsou schopní běžet za autobusem jen proto, aby vybrali po všech cestujících poplatek jen za to, že autobus projel branou nádraží a pokračuje dál. 
Je to levný, ale nečekaný, a i dost nepříjemný výdaj. A ne každý čeká, že na cestu autobusem, u kterého si zaplatil lístek na kompletní cestu, zaplatí třeba dalších šest boliviánů na osobu za terminálové poplatky. 

Ještě jedna věc budila můj zájem. Hromada látek a dek asi dva a půl metru přede mnou u stěny budovy. Z té po dvou hodinách mého pobytu na nádraží vylezly dvě indiánky středního věku oděné do typických bolivijských šatů. 
K mému velikému údivu se chvilku nato z dek vyhrabala i sedmiletá holčička s umouněnými červenými tvářemi. Protáhly se a sbalily deky a složily karton, na kterém spaly celou noc, a vytratily se do budícího se města. A tak jsme tam seděli, pospávali a půločkem hlídali krosny opřené o nás a za neustávajícího zpěvu vyvolávaček, kdy jedna křičela: „Potosíí! Potosíí!”, v tom se ozvala druhá: „Salar de Uyunýýýýˮ, jsme čekali na Vláďu, který přišel před devátou hodinou. S celkovým časem třech hodin, co jsme strávili na nádraží jsme se tak mohli vydat do nového příbytku. 

Na co vybrané peníze použijeme?

Vybrané peníze využijeme na zaplacení nákladů spojených s tvorbou knihy, jako korektura, editace, grafický návrh, tisk, propagace a její distribuce.

Část knihy bych si chtěl hradit sám, bohužel nejsem schopný sám uhradit celkovou částku a tak potřebuji vaši pomoc a podporu

Po vydaní bych rád uskutečnil křest knížky ve městech, kde se pravidelně pohybuji

V případě dotazů mne neváhejte kontaktovat: Zdriemer@seznam.cz

Závěrečné poděkování.

Závěrem mi dovolte poděkovat všem lidem, kteří mi celou dobu pomáhali realizovat tuto představu o možnosti vydat jednoho dne knihu a v neposlední řadě Platformě Donio, že mi umožnila tuto příležitost.