Když jeden z rodičů ubližuje…

Je mi osm let a rozhodl jsem se s Vámi sdílet svůj příběh. Raději v něm budu vystupovat beze jména, nechci, aby mí spolužáci věděli, čím vším jsem procházel…

Až do mých pěti let jsme bydleli všichni spolu – já, máma a táta. Dřív jsem moc nechápal, co se to kolem mě děje, ale nebylo mi doma dobře. Táta byl na mamku zlý a hodně jí ubližoval. Já jsem to všechno viděl a byl jsem u toho. Hodně jsem se táty bál a také jsem si často myslel, že za to můžu já… Že je táta na mámu zlý kvůli mně… kvůli tomu, jaký jsem…

Když mi bylo pět, mamka byla statečná a od táty se mnou odešla. Pak se rozvedli. Byl jsem hrozně rád, že už s tátou nebydlíme, ale když mamka přišla od soudu, byla strašně smutná a říkala, že k tátovi musím stejně pořád pravidelně chodit. Já jsem ale opravdu nechtěl. Proč k tátovi tak moc nechci chodit, jsem ale sám vlastně nerozuměl, protože mně táta vlastně nikdy neubližoval. K tátovi jsem chodil, ale nebylo mi u něj dobře. Táta hodně pořád nadával na mámu, říkal, že to ona zničila naši rodinu. Uzavřel jsem se do sebe, nechtěl jsem o tom s nikým mluvit a došlo to tak daleko, že jsem kvůli tomu ztratil všechny svoje kamarády. Zůstal jsem v tom hodně sám… Mamka už nevěděla, co má dělat, protože k tátovi jsem musel, i když jsem vůbec nechtěl a často ji prosil, aby mi nějak pomohla. Mamka pak zařídila, že jsem se s tátou začal setkávat v nějaké herně, vždy u toho byla jedna hodná paní. Tam se táta choval líp, ale já jsem pořád nemohl zapomenout na to, jak moc mamce ubližoval.

Pak se mamka dozvěděla o organizaci Acorus, kam jsme spolu šli. Hrozně jsem se bál, protože mi doposud nikdo nikdy nevěřil, že je táta zlý… Všichni mi říkali, že tátu mám jenom jednoho, a proto se s ním musím vídat, že to časem bude lepší.

Tady v Acorusu jsem začal pravidelně chodit k terapeutce. Ze začátku jsem nevěřil tomu, že mi může rozumět a pochopí, proč k tátovi nechci chodit. Tady to ale bylo jiné a postupně jsem po strašně dlouhé době začal někomu opět důvěřovat. Uvěřil jsem, že mi tu opravdu někdo naslouchá, někdo tu pro mě najednou je, tak nějak doopravdy. Moje terapeutka naslouchala tomu, co jsem říkal, cítil jsem a prožíval. Pomohla mi pochopit, že to, že když se jeden dospělý k druhému nechová hezky, není to chyba dítěte… Že to, že táta ubližoval mámě, nebyla moje vina.

S pomocí Acorusu šla mamka znovu k soudu a ten tátovi nařídil, aby na sobě začal pracovat. Nyní se s tátou vídám, někdy v herně, někdy venku, ale nikdy s ním nejsem sám, vždycky je tam s námi jedna paní, která dává pozor, aby táta nemluvil špatně o mámě a radí mu, jak se mnou má hrát a mluvit. Teď už se mi daří mnohem lépe, a dokonce už jsem si i našel pár nových kamarádů.