Kardiostimulátor pro Bessy

Tenhle nadpis jsem měla v hlavě připravený pro svou poslední aktualitu.  Mezitím jsem s vámi chtěla sdílet ještě několik aktualit o tom, jak se  Bessy plně uzdravuje a je jí líp a líp. Jak už mi zase dělá sparing partnerku nejen na procházkách kolem vody.

Nemyslela jsem si, že poslední aktualitu budu psát tak brzy. A už vůbec by mě nenapadlo, že to bude proto, že mi to Štěstí moje černý takhle brzy odejde. 

Bessy jsme včera pohřbili pod ořech u domu, kde tak ráda lehávala a odkud mě vždycky vyhlížela, a kde začínala svou „bauu-vauu“ uvítací písničku, kterou ohlašovala můj příchod.

V mé poslední zprávě o tom, co bude až tady nebude  jsem vám chtěla napsat, že příspěvkem na pacemaker pro moji Bessynku váš dobrý skutek nekončí. Chtěla jsem, abyste věděli, že Bessy dostala úplně nový kardiostimulátor, jehož baterie mohla jejímu srdíčku pomoci pravidelně ťukat klidně i 7 let. Pak by muselo dojít k výměně baterie a strojek by ve své práci pokračoval dál.  Upřímně jsem nečekala, že by tu Bessynka s námi mohla být ještě tak dlouho, abychom řešili výměnu baterií, ale v 5 let jsem klidně věřila. Vždyť byla jinak zdravá. Každopádně jsem se v Mnichově ptala jestli by kardiostimulátor po nás mohl mít další pejsek a bylo mi řečeno, že určitě ano, a že budou moc rádi, když jim ho pak pošleme zpět. Strojek je zaplacený, takže o to budou náklady budoucího pacienta sníženy, což třeba pomůže pejskovi majitele, který by si operaci vůbec nemohl dovolit.

Pro ty, které zajímá, co se vlastně stalo…

V sobotu 19. 5. mi přišlo, že Bessy dýchá trochu rychleji, ale ještě si vzala masíčko s léky a já šla do práce na dvanáctihodinovou denní směnu. Kluci (manžel se starším synem) mi Bess hlídali, počítali nádechy za minutu a posílali hlášení, abych byla v klidu. 

V neděli ráno jsem ji pro jistotu vzala na pohotovost na kontrolu, kde nic závažného neshledali. Jen velmi mírný pokles červených krvinek (zase ty krvinky). Odpoledně slavil narozeniny můj mladší syn a Bessy si užívala společnosti návštěv. I když  nebyla úplně ve své kůži, tak obíhala jednotlivé hosty, nechala se mazlit a zejména taky čekala, jestli jim nááááhodou něco dobrého neupadne.

To její zrychlené dýchání se mi ale nelíbilo a nechtěla jsem nic zanedbat,  tak jsme v pondělí ráno jeli opět na kliniku. To už mi přišla taková unavenější, vláčnější.  Ač neobjednaní, jsme šli hned na řadu a absolvovali řadu vyšetření. Výsledkem bylo, že plíce, srdce a ostat. vnitřní orgány jsou bez patologického nálezu. Ale z odběru krve se ukázala (o proti předchozímu odběru v neděli) velká ztráta červených krvinek. Dostala navýšení kortikoidů o polovinu, nabídku hospitalizace s tím, že by dostala nějakou podpůrnou infuzi a kyslíkovou terapii. Nechtěla jsem ji tam zatím nechávat, když by nedostávala konkrétní léčbu.

Než jsem jela na noční, tak jsem ji tam raději přeci jen odvezla. Chtěla jsem jet už dříve odpoledne, kdy tam byl lékař, ke kterému jsme docházeli, a kterému jsem věřila, ale ten byl zrovna na akutní operaci. Každopádně, když jsme tam dorazili, pan doktor ji prohlédl a rozhodl, že bude muset dostat transfúzi krve. Dárce sehnali a Bess se prý zlepšila.

Já jsem ráno po noční přijela na kliniku a chudinka byla úplně vyřízená. Na hlavě měla límec, okolo v kotcích štěkali a kňourali psi, nic na uklidnění nedostala. Předtím mě lékařka informovala o tom, že se zlepšila, a že dýchání je lepší. No, já jsem tam s ní chvíli byla a úplně dobrý to nebylo. Sundala jsem jí límec, ona se napila, ale pořád strašně rychle dýchala. Nakonec jsem jí vzala vyvenčit, hooodně se vyčurala, vykakala a dokonce se potom i najedla. Byla klidnější a lehla si. Chtěla jsem (a měla jsem!!!) ji vzít domů. Další kapačky měla dostat až ve 14. hod. Do té doby mohla být doma ve svém, v klidu a s námi. Nechala jsem se lékařkou přesvědčit ať ji tam nechám a odpoledne ať přijedu. Límec už jsem jí dát nedovolila. V 15 hod tam byl „náš“ pan doktor. Vysvětlil mi, že  měla nějaký otok na krku, že ji něco jako kdyby tlačí na žílu (medicínské detaily nevím), a že mají obavy z tromby a embolie. Že má léky na ředědní krve, že dostane silnější imunosupresiva, a že si ji můžu odvézt. Vnitřně jsem zajásala.

Jenže pak jsem za ní došla a strašně málo reagovala. Vzala jsem ji ven a vůbec se mi nelíbila. Nechala jsem si zavolat pana doktora, že mi přijde horší než ráno. Měla hrozně bledé sliznice. Řekl, že ji naposledy viděl v 6, a pak měl jen z vizity. Rozhodl, že zkusíme ještě další transfúzi. Předala jsem kontakty na paničky psích dárců, které se mi ozvaly a čekala s ní v kotci. Přišlo mi, že dýchá minutu od minuty hůř. Už jsem měla informaci, že pejsek – dárce už je na odběru. Pak jsem si začala říkat, že už ji asi trápím. Znovu jsem volala pana doktora, že mi už přijde, že ji transfúze nepomůže. Potvrdil mi, že už začíná i fialovět. Zvažovali jsme jestli do toho jít, či nejít… Nakonec jsme se dohodli, že to ukončíme. V mých lepších scénářích jsem si malovala, že až jednou přijde její čas, bude s námi doma, ve svém, že si někoho na eutanázii zavoláme ..... 

Teď už ale na tom byla tak, že jsem jí nechtěla trápit, přepravou do auta, dvacetiminutovou jízdou atd. a pan doktor mi potvrdil, že už by ji taky netrápil. Zavolala jsem manželovi a synovi, aby se přijeli rozloučit. Zalezli jsme si k ní do kotce a mého syna dokonce z posledních sil olízla. Pak ji pan doktor uspal a já odjela na noční. Bessy zůstala přes noc v nemocnici, kvůli vyndání stimulátoru. 

Děkuji moc neznámé paničce dárce z první transfúze a i paní z Kytína, která s pejskem Angelem přijela kvůli druhé transfúzi, a kterou jsem měla možnost poznat osobně.  Angel je úžasně krásný a milý černý flatcoat retriever, který se mě snažil utěšit, když jsem jeho paničce vysvětlovala situaci.

Děkuji i dalším páníčkům psích dárců, které na mou výzvu zareagovali. 

Trápí mě pochybnosti

Jestli jsem neměla hned na začátku kontaktovat kliniku v Mnichově, jestli s něčím podobným nemají zkušenost. Co kdybych ji nechala dát tu druhou transfúzi (kdybych nemusela na noční, asi bych to podstoupila a čekala tam s ní, jestli se to zlepší a v případě, že by se mi nezdála, tak pak zareagovala), pomohlo by to? A co kdybych si ji hned to dopoledne po první transfúzi vzala domů a odbourala ten stres na klinice, bylo by to lepší? A vůbec, kdybych se vykašlala na ten kardiostimulátor – jak moc často by se jí dělalo špatně, než by se srdíčko zastavilo.. nebylo by vše víc v klidu? Ale já měla takovou naději…

Tečka.

Bessy mi hrozně moc chybí. Chybí mi rituály, které jsme spolu měly, její empatie a trpělivost s námi všemi a hlavně její bezpodmínečná láska a důvěra ve mě.  Ještě nemám ani sílu její věci uklidit. Už jsem doma párkrát slyšela cvakání drápků, v autě zas jak funí a mlaská a ještě jsem se vůbec neodvážila otevřít kufr s její dekou. Věřím, že ti, co něco podobného prožili, mi rozumí.

 Jedna moje kamarádka pejskařka, která tohle všechno se mnou intenzivně prožívala a moc nám fandila mi tuhle říkala, že mi Bessy jednou za sebe pošle náhradu. A tak jí budu věřit a budu čekat.